Frantiska | Tam a zpět

Jeden pěkný rozhovor jsem dnes vedla, ne sama já se svou vnitřní já, byli jsme u toho fyzicky dva. Vlastně čtyři, když se to tak vezme. Nefyzicky. Ten rozhovor, ve kterém nejsou důležitá konkrétní slova, a proto je zde nahradím významem, který ta slova měla, vypadal takhle:

Já jsem Blíženec.
Ano, ano... co to vlastně povídáš?
Já jsem Blíženec!
Ahá, ano, ty jsi Blíženec.
Já jsem Blíženec.
No to je jedno, já jsem Ryba.

... Zkuste něco stavět na vodě a přitom ji nezasypat, nevysušit nebo nezledovatět. Nebo nezblbnout.

V jednom komentáři tady na píše jsem si stěžovala na trhlé souvětí, které mně napsala jedna dáma. Už ten způsob, kterým jsem tu stížnost psala, byl dost nepřehledný, a tím, jak píšu dál, to jen potvrzuju, to, jak píšu. Krkolomně. Nikdy jsem nebyla v Krkonoších. Zatím.

Ale nedávno jsem byla v Praze. Vážně. Ta cesta tam a zpátky mi přinesla mj. tyto přínosy a poznatky:

Už si nemyslím, že naše městečko má s přehledem a zdaleka nejhnusnější okolí vlakového nádraží ze všech českých městeček.

Čím blíž k hlavnímu městu, tím níž poletují letadla.

Lidé jsou milí a slušní.

Lidí je hodně a i tak jsou milí a slušní.

Lidé jsou různí, je jich hodně a jsou milí a slušní. Nejvíc víláci. Aspoň napohled.

Nevadí mi ženy se schovanými vlasy, ať už tím hlásají jakékoli vyznání. Třeba kloboukové. (Nevadí, ale jsou nápadné, a tak po nich nenápadně pokukuju.) Chtěla bych mít odvahu přihlásit se občas k tomu kloboukovému, ale nevyužila jsem ani té anonymně pražské příležitosti. Snad příště.

V knihkupectví, v tom, které je z nedávna známé na píše, mě zaujala jedna bytost. Nebyla to ta, která je známá na píše, tu jsem tam neviděla. Ani jednu. Bohužel, protože jsem si cestou tam představovala, že ji tam uvidím a že bude právě zamilovaně konverzovat se sympatickým mladým M. Bylo by krásné to vidět. Snad příště.

(Toto vše jsem dnes psala s přehoyeným z a y. Yvlášť slova jako fzyickz a vzynání se mi líbí.)