Frantiska | Co jiného

Vlastně ani nevím, jak mám napsat, co chci napsat, vím jen, že chci. Přece proto je tu blogísek, abych si kdykoli mohla co-ko-li bušením do klávesnice zpísmenkovatět na monitor a umístit tam někam do hlubinek toho malého přístroje a pak ty části pocitů a myšlenek odklepnout a tím je hodit tak daleko, až je bude moct číst někdo někde. (Ale to si radši nepředstavuju. Ačkoli...) Bude net i na Marsu? A dál? Necenzurovaný?

Díky za to, že je a funguje. A díky těm, co tomu rozumí a díky kterým to jde.

Tak dnes nějak takhle

Když to, ... (na místo teček jde položit nebo postavit jiné ukazovací zájmeno, další věty pak přijdou s patřičnou úpravou), co je, zničehonic není, odteď už to jen bylo, už to není v tomhle světě, je jen v myšlenkách a taky v nějakých šanonech a pamětích nám zůstává, v  srdcích, určitě... když se stane něco, co nikdo nečekal, zamává to se všemi, kdo jsou okolo, blíž i dál, když se to stane tak... snadno a náhle a je to neodvratné, fakt napořád a nafurt, i kdyby se všichni ti šokovaní naráz na hlavy stavěli, unisono řvali, plakali, volali a nadávali na osud, na život, bohy a vesmíry, zůstane to tak, jak to je, tak co se dá dělat?

Co by asi... Mluvit, plakat, psát, stavět se na ty hlavy, dýchat. A tak dále. Pokračovat. Dělat. Spolu. Individuálně. Tak i tak. Tvořit vlastní stopu a stopy, asi, si, i.

Jednu takovou nehmotnou, o které jsem netušila, že existuje, jsem našla. Je z dob dětství českého internetu a zároveň z dětských časů toho, kdo ji stvořil. Tu stopu. Dojemné až do vršků stromů a do hloubek rybníků tam u nás. A úcty hodné. A srdce svírající. No nic. Tak prostě pokračujem, protože to se musí.

Denně, i v tomhle týdnu, se těším, až zmizí ty nadměrné placaté usmívající se hlavy z uliček našeho městečka, i když tuším, že se místo nich objeví ponoukání k předvánočnímu vyšilování. Těším se na páteční odpoledne. Zítřek a hlavně pozítřek bych nejradši přeskočila. Snožmo a vysoko. Ale to by bylo dost nefér.

Tak třeba Unisono, když už mi to slovo napadlo, Divokej Bill