Mám ho

Tak trošku divá doba, že? Že ne. Každá je taková, že se žene. Když ale třeba vidíte, třeba někoho, do koho byste neřekly, ne neřekli, ale neřekly, že udělá něco nebo požádá o něco, co byste... prostě do něj neřekly, je to zvláštní. Divé. Dojemné. Lidské. Doufám, že se mimozemšťani hned tak neozvou, že si tu ještě dlouho zůstaneme sami. Máme toho i tak dost.

Z kterého konce to vzít. I z téhle pavěty plyne, že konec rovná se začátek. A had se může stočit do kruhu. A z klubíčka kočka tiše zapřede. No, nebudu to a tu přehnaně hysterizovat.

Ti dva hadi, které jsem pozorovala ve snu, byli nevelcí a útlí. Ulítlí taky trochu. Ladně a synchronizovaně se spolu vlnili světlým pískem a blbě skončili. Vysvětlila jsem si ten sen, ve kterém se plížili, docela obyčejně, jelikož dvěma lidem ze znamení Hada jsem předtím věnovala nějakou svou myšlenku. (Kladnou, jakou jinou. Ani jednomu z nich bych nepřála konec, leda tak začátek, když už. Ať žijí začátky. Ódu na začátky jsem si na blogísku už psala. Někde na začátku, pravděpodobně. Při psaní toho slova na ó jsem si vzpomněla, že mám napsat něco ódního pracovně. Vlastně expracovně. V současné práci mě k ničemu takovému nikdo nenabádá ani o to nežádá. Ještě mám dva dny čas. Na ono psaní. Jen nemám myšlenky, takové ty úhledné.) Pak se ukázalo, že to není tak jednoduché, nebylo a není a nebude. Ten sen a ten den. A ráno poté a další dny. Ale proč vyměkávat. Káva nebo růžový koktejl. Nebo a? A ne.

Mohla bych si sem sepsat svůj seznam současně rozečtených knížek. Jsou zajímavé. Ale místo čtení radši uklízím a zbavuji se. Dokonce i myšlenek. Ono totiž to, co předpověděl ten sen... Teda spíš to bude tak, že se to prostě chystalo a vyvrcholilo a teď už se jen klouže na vlně. Do novu se toho ještě stihne.

Tomu ho, co ho mám, se říká pud sebezáchovy. Mám ho a nevím, jestli mě to má těšit. Utěšit určitě nikoli. Ani uspat. Upsat bych se mohla. Čertu nebo andělu. ... Takže radši sama sobě :)

A Milada, ta stále chátrá. jj, četla jsem to teď na internetu, i tak to tak je.