Pod podatelnou

O pár schodů níž, než je podatelna s paní, které se mi posléze povedlo podat popsaný papír, jsem si řekla, že po živém rozhovoru s ní a po předcházejících telefonických diskusích s jejími ve vyšších patrech situovanými kolegyněmi potřebuju nutně pozvednout náladu.

K papíru jako takovému mám odedávna blízký vztah, takže když jsem se jednoho zbavila, šla jsem si přes ulici koupit nějaký jiný a jinak potištěný. Stručně jsem se slečně za pultem svěřila, ale nepodařilo se mi vyvolat chápavý výraz na její jemné tváři (asi ještě nic na úřadech nevyřizovala, anebo jen něco takového, co jde hladce, anebo to byla studující brigádnice, budoucí úřadová úřednice), takže jsem radši hned zalistovala v Interview, ve stu stranách pro lidi, kteří nezapomněli číst... hmmm, zapomněla jsem toho hodně a nevím, jak si vzpomenout na to, co jsem zapomněla, když jsem na to zapomněla, a přečetla si povídání s paní Ludmilou Vaňkovou. Vlastně ne, ne hned, přelétla jsem předtím pár odpovědí Renée Zellweger (ústraní a dozrávání v ústraní je zcela jistě dobrý nápad, jenže ho, myslím si, nerealizuje ten, kdo ho fakt potřebuje) a pak, v tichu a klidu domova (smějící se smajlík v závorce) jsem si přečetla celý rozhovor s paní spisovatelkou.

Během svého klidného života jsem učetla jen pár jejích knih z historie a hlavně Domeček na Vesuvu a Genesis a Černou ságu a Mosty přes propast času a dobrý. Ale víc ne. Prostě mě historie až zas tak moc nebaví. Tak moc zas. Zas moc tak. Tak tak.

Rozhovor je milý a moudrý i zábavný a potěšující a když to trochu jde, nedá se od něj odejít, dokud se nedočte. Mohla bych toho o historii vědět víc, jak o té z dávných staletí, tak z dávných desetiletí. Asi bych se teď v současnosti míň divila a zlobila.