Dnes jsem byla nakupovat. Není zajímavé zveřejňovat, co kupuju, až taková blogérka nejsu ani nejsem. Nákup proběhl jako obvykle, vršila jsem potraviny do vozíku, u kasy je vyndala a v zápětí házela co nejrychleji část do tašky, část vedle, padni kam padni, protože to je vždycky takový spěch. Málokdo ze zákazníků, kteří kupují víc jak čtyři věci, si dovolí dát si u pokladny načas a nechovat se jak štvané dobytče.

Asi trénujeme na ještě nevyhlášené mistrovství slunečních soustav v nadsvětelné rychlosti závěrečné etapy procesu nakupování, anebo je to prostě fáze nákupu, ve které se k platičům chovají obchody upřímně, bez předstírané slušnosti a srdečnosti a bohorovné podlézavosti (cha. taky "povedený" výraz, že?), prostě zaplať a zmiz. Takže jsem zaplatila a šla. Pak jsem zašla ještě do jednoho blízkého obchůdku, vybrala si a taky zaplatila.

No.

Ani ne tma, nesvětlo. Krásný víkend. I slunečno bylo. Ze slunečna vlétla do stínu vosa, zakroužila v hranaté místnosti a snažila se sednout si na hrneček s kávou. Můj, jiné v dohledu vosím nebyly. Odehnala jsem ji. Podruhé se mi to už nepovedlo. Jí se povedlo sednout si na ouško a hned poté z něj skočit dovnitř. Zaplavala si jen chvilku, brzy jsem ji vylovila a ona spokojeně odletěla. Zajímalo by mě, jestli je hrníček její koníček, jestli s kávovým cílem navštívila víc domácností a jestli ano, tak kolik, jestli je na kávě tak trošku závislá a kde je teď schovaná před tmou a chladnem.

Posvícenské. Jak malované. Doba, kdy se chladno začíná ptát, co jsme stihli sklidit. A uklidit. A z čeho všeho a jak se uklidnit. A koho. A naopak.

Přečetla jsem si jednu pěknou pohádku, která mě zklidnila. Bylo to uprostřed hluboké noci. Jak jsem tak potmě četla, tak se mi chtělo usínat, a tak se mi zdála malinko dlouhá, ale ona dlouhá není. A je tak pěkně pohádková. A jemně a taktně výchovná. Zrovna se tím vším trefuje do současného počasí a do současna vůbec sedne... jak ulitá. Ty kytky na našem kredenci už volají hlasitě, že se jim něčeho nedostává. Vody.

nám není. Určitě někdo ví, kolik čtverečních decimetrů bychom všichni kolem sebe měli, kdybychom se rozptýlili, radši řeknu rozstěhovali rovnoměrně po pevnině víceméně úrodné. Rodné i nerodné. Obonitované. Kdože to kdyže povídal něco v tom smyslu, že bychom měli zůstat celý život na jednom místě? Snad i vyprahlém. Jak velké by to místo asi tak mělo být? Kam až bychom se pohnout a odhnout mohli a kam už ne? Povolení k pobytu od plotu ke plotu. Znám ovšem lidi, a to i současné mladé a relativně mladé, kteří spokojeně zůstávají na jednom místě, přestěhují se maximálně do bytu po babičce na opačném konci ulice a třeba ani moc necestují a někteří i pracují z domova.

Ze sna. Asi si. Strašidelná. Sebestředná. Vím proč a co bych měla a neměla, ale tak... život je takový zábavný, že. A kdyby náhodou nebyl, tak mu pomohu. Černá Luna na to vše z výšin dohlédla a dál dohlíží. Stříbrná taky a tamta taky. Zázvorový čaj jsem si začala vařit o dva dny později, než jsem chtěla a měla, a tak mě postihlo něco jako nachlazení. Zchlazení (citové) hluboké taky, ale to mě tak nerozhodilo a neodhodilo do peřin. Vlastně pod jednu peřinu bez peří. Se říkají takové hlouposti, třeba jako zavěsit telefon. To už je lepší típnout. Chcípnout ne. Naopak, už se mi zdá, že narážím celkem měkce na tišší klidno než v nedávné minulosti. Umírněnější názory, konstruktivnější nápady a přijatelnější návrhy a ten čaj s medem a Sluníčko si svítí a na nevyžádané sms se přece normálně neodpovídá.

Dobrý den nedělní podzimní, píšu a hlavně ho přeju vám, milí čtoucí, a přeju ho jako Františka, no. Abych zas nefrnkla, když se mi nějakou dobu zdá, že na mnou používané jméno má snad větší právo nějaká jiná; je to tak, jak se mi to už stalo, a přitom to mé tehdejší jméno bylo vážně něžně vymyšlené, bylo inspirované jednou tvořivou, dávno zemřelou a pod obyčejným hranatým balvanem odpočívající ženou (teda asi, nenahlédla jsem tam, jen věřím něčemu, co se mi k věření dává, ano, občas nic jiného nezbývá, Amosi vážený, a i to je hodně), takže teď neuteču, rozhodnuto, i proto, že vím, jak mi to tehdy bylo líto. Jen si znova zdůvodním, proč jsem Františka nebo třeba tichá fran tiška, frnk a tiš a...

Ono ano, je sice moudré nedohadovat se s nemoudrým, jak klasik pravil, s blbcem, protože pak už není přítomen jen jeden blbec, ale dva, jenže člověk při dodržování této zásady před tím pitomínkem vypadá často jak hlupák. A často to vede k poklesu nálady. A musím si ji pak do výšky pracně natahovat. Jak punčocháče podzimní. Nové, šedivé, příjemné, jemné, hřejivé, ale ne moc, takové akorátní. Bych potřebovala, jak se tak dívám ke svému šatníku, teda k šuplíku.

Dělám často to, co bych dělat neměla. Měla bych dělat něco jiného. A jinak.

Kdybych v tom byla sama, bylo by to pro lidi a další faunu a flóru lepší, než když je nás takových tolik. Teď si v klídku čtu, čichám k vanilkovému cukru a ke skořici a k nastrouhaným jablkům, peču jedny hraběnčí řezy za druhými, jsou jiné než jiné, a největší současnou radost nebo spíš pocit upokojení (S (mi) tam fakt neschází) mi přinesl horoskop v mém celkem oblíbeném obrázkovém časopisu, jehož autorem, toho horoskopu, je pan Antonín Baudyš. Asi si ten plátek* kupuju i proto, že ty jeho horoskopy nejsou, mimo jiné větší klady, protirybově zaměřené, jak mi některé jiné někdy přijdou.

Holubí cukrú cukrů... Mně se víc líbí čárka. Cukrový meloun (proč je zrovna cukrový, když není tak moc a moc sladký, to nevím, to bude asi jako s některými jinými pojmy) a hruškový jogurt a bílý jogurt a granko a černá káva s hnědým cukrem a s bílým kravským mlékem. A pletenec vypečený pomakovaný s máslem. To byl oběd. A hořká čokoláda s ořechy. Svačina. Prostě sladko. To je tak asi vše, o čem můžu napsat. A nebo o té slečně, která řekla své kamarádce, že má ráda slovo obejda. Obě šly radši pěšky, protože chtěly ušetřit poplatek za přepravu. Svůj, svou. Tím pádem a jejich odchodem jsem od nich už nic zajímavého nevyslechla.

Četla jsem mužské (to je opak ženského), a tedy informacemi, invencí a inteligencí naplněné periodické tiskoviny. Zhruba celé dvě jsem četla, jednu svou zakoupenou, další číslo následovalo, a jednu jen tak letmo na letní návštěvě. Ten můj výtisk byl Respekt a nad jeho jistou stránkou (vlastně ne nad, ale pod, jelikož v pololeže) jsem se zarazila, něco se mi nezdálo, ale usoudila jsem, že zas nejsem soudná a ani ten text neumím správně pochopit. V dalším čísle byla zveřejněna oprava a upřesnění. Přehodila se jim tam slůvka nabídka a poptávka. Se stane, v takovém množství seriózních slov. To já, ač nejsem... co nejsem a píšu si pitominky, chybuji klidně i ob řádku. Obřad. Ob hřad. Letos jsem nenavštívila žádný hrad, ani tu zříceninu na kopečku našemu městečku nejbližší.