osob na boso. To číslo (hrubě průměrné) je docela malinkaté, ale je mi miloučké a stůl s tolika židlemi kolem dokola je celkem velký. Kdybychom se u něj sešli, klidně i bosí, my, co chodíme sem, byla by to docela i jistojistě zajímavá společnost. Jímavá taky možná. Nosíte... například stříbrné řetízky kolem bosých kotníků, vy, co sem chodíte? Já teda ne, zatím. Zatím, protože kdo ví. Moje kotníky, na rozdíl od lecčehos jiného, útlé jsou. Relativně. :)

supermarketové, tedy viditelně vděčné za to, kde se nakonec octly, tedy po laskavém ošetření ve váze prostorné, protože se nesly v tašce s octem, tím nejobyčejnějším, a s jogurtem, tím čistě bílým a ještě s takovým tím mléčným velmi proteinovým čímsi Islandem inspirovaným (je to dobré, fakt) a tak dále, taky strakaté houbičky na nádobí tam byly a bylo toho tam plno až po uši, rozvily svá poupata do elegantnosti nejvyšší.

Letí to, letí. Viďte. Vizte. Letěl balón nad naším městečkem dneska zvečera. Kolem něj bylo ticho. Takřka posvátné.

Skoro by to vypadalo, že už tu ani nebudu chtít psát, celkově si tak nějak méně píšu. Mám míň času, ne celkově, spíš obecně v obci, tu a teď, tím myslím. Kolik ho mám jako vůbec, to by mě zajímalo, neboť kdybych to věděla, mohla bych si ho rozvrhnout. Nebo rozvrznout. To spíš. Dennodenní Dobrá noc. Někdy i s tečkou... Zvuk času vrzající skřípající dunící. Ševelící.

Myslím ty velikonoce, už, protože jsou moje, taky. Dělám, co chci, vařím, co chci, peču, co chci, jak chci, kdy chci.

Jistěže lehce světím a mírně dodržuju. Ani v Pátek jsem nehýbala Zemí, ani ty tři stroužky rašící v koutku strašící jsem v ten den do květníku nezasadila.

Zítra bude mít narozeniny první láska, ta moje, ta školní. Taky Ryba. Schválně, kolik jsme si toho tehdy v těch třinácti, čtrnácti letech nahlas řekli? Mnoho toho nebylo. Ale... :)

Provedla jsem letmou prohlídku průběhu několika let na jednom blogu, který letí. Právě letí. Někam. No, kam asi. K výšinám nejvyšším, ke spolupráci s těmi nejbohatšími, nejúspěšnějšími, nejsoučasnějšími společnostmi a jedinečnými jedinci kosmetickými, textilními, hadříčkovými, oblečkovými a botičkovými a tak dále, vím já s jakými všemi.

Viděla jsem jistou náhodou pár kousků filmu, který se celý podle netu nelíbí, připsalo se mu méně než padesát procent ze sta, asi ze sta, ale k tomu nic nenapíšu, protože jsem ho celý neviděla a ani s nikým, kdo ho viděl, jsem nemluvila, což mně nijak nevadí; ani to, že ho, pokud vím, neviděl a neviděla žádný můj známý a známá, ani to, že se nelíbí, protože se mi z toho filmu líbí mimo muziky dvě věty a jedné z nich bych dala sto procent s jedenácti hvězdičkami.

Zvolna a nerada zjišťuju, jak je to s nejspíš nadobro zapomenutými sny, přáními a touhami, když se na ně z dálky vzpomene, těžké. Asi tak, jak ten můj sen o nohách uvízlých v černém blátě. Ten se mi zdál. Bylo to bláto. Byly tam i louže a kolem vyjeté koleje. Zas tak moc jsem ale neuvízávala, spíš tím procházela, naštěstí. Na dobro.

Usnu u snu svého plnění. No, proč ne, nespala jsem pořádně dvě řádné noci, tak by to tu dnešní noc nebo noční den mělo vyjít. Jenže je v tom zádrhel, abych mohla usnout u plnění svého snu, musela bych vědět, jaký ten sen je. Plnit si ho, to je až druhá podmínka. O čem jsem já to jen snila, než jsem to všechno zavrstvila? Sice ano, vím zhruba, co si přeju a přála jsem si, ale mám v duši pocit nebo v kapse slabé doufání, že pod tím, co vím, je ještě něco, na co jsem zapomněla, nebo na co si ani vzpomenout netroufám.