Frantiska | Dobrý večer dubnový

Skoro by to vypadalo, že už tu ani nebudu chtít psát, celkově si tak nějak méně píšu. Mám míň času, ne celkově, spíš obecně v obci, tu a teď, tím myslím. Kolik ho mám jako vůbec, to by mě zajímalo, neboť kdybych to věděla, mohla bych si ho rozvrhnout. Nebo rozvrznout. To spíš. Dennodenní Dobrá noc. Někdy i s tečkou... Zvuk času vrzající skřípající dunící. Ševelící.

Jaro přišlo a unavilo. Nejen mě. Když se dívám na stromy, jak vytrčují (fakt a taky vážně mi přijde, že to tak některé dělají, a ano, přijde mi taky, že je to divné slovo) svoje listy, zvlášť kaštany pod našima okny se přitom tváří extra bojovně a odhodlaně, říkám si, kde k tomu berou chuť, sílu a energii.

Chtělo by to ale ovšem uvědomit si, že oni ti stromové mužští životní v dlouhém temném období roku odpočívali. Měkce. Já jsem též odpočívala, a to asi tak přibližně od prvního listopadu, jenže odpočinek stromů a odpočinek můj se srovnat nedá. Proto taky neraším, jen se trochu srovnávám. Zatím jsem nezezelenala.

Že si nebudu psát, se dalo předpovědět tím a vyplývá to z toho, že nemám tu náladu a tu podmínku ku psaní, přesně ony dvě, o kterých se zmínil oblíbený klasik. Nemám je povětšinou, ale nyní, právě v téhle chvíli jsem si je vybojovala. Vybojovat si samotu a nečinnost, to je vítězství, o které málokdo v té naší skvělé společnosti stojí. Aspoň naoko. Navenek všichni chtějí být činní a činné, společenští, společenské a komunikativní. Je to po nás chtěno.

Vím to i proto, protože jsem pročetla v uplynulém temném období množství nepřeberné inzerátů pracovních, mám tedy přehled o tom, co se žádá na trhu, tom pracovním. Na jiném, například na trhu s botami žádám já pohodlné, chodivé, trvanlivé a současně jemně, elegantně a současně se tvářící boty. Takové žensko-pracovní. Takové jako jsou ženy samy. Že, jistěže. Samozřejmě. Slovy jisté dámy.

Mohla bych tím s tím svým psaním skončit, ale když už tu mám své útulné místečko k vyjadřování kdečeho, tak se ještě vyslovím, například a aspoň k tomu, k čemu jsem si netroufla v písemných odpovědích na určité inzeráty, už proto, že jsem na ně vůbec neodpovídala. I tak bych ale ráda viděla do tváří personalistů, kteří vyvěšují inzeráty na práci, v nichž oslovují lid prácechtivý druhou osobou čísla jednotného, kdyby jim přicházely odpovědi taktéž tykající. Nějak se to rozmáhá, toto jednání, už to neplatí jen pro rychlojídelny. Ale všeho do času, řekla bych.