Mám je ráda

Myslím ty velikonoce, už, protože jsou moje, taky. Dělám, co chci, vařím, co chci, peču, co chci, jak chci, kdy chci.

Jistěže lehce světím a mírně dodržuju. Ani v Pátek jsem nehýbala Zemí, ani ty tři stroužky rašící v koutku strašící jsem v ten den do květníku nezasadila.

Viděla jsem při příležitosti velikonoc televizí předložený film, který sice nemohl být dost mohutný, citlivý, strašlivý a dojemný, aby byl jako kniha, podle které vznikl, to by musel mít tři sta šedesát stupňů, plus pět navrch.

Když jsem si tu knihu kdysi četla (doporučil mi ji u vína bílého jeden takovej... z paměti nezmizitelnej člověk), měla jsem pocit, anebo to ani nebyl pocit, byla jsem přímo v ní. V té době, v tom ději. Některou část dějin lidstva holt máme v sobě. Nebo mám, vím já, jak kdo a kterou má..

O některých částech té knihy jsem si myslela, že není možné je natočit. Bylo. A ta poslední scéna. kampadeš

Díky tomu filmu jsem si oživila své vzpomínky na dobu doporučení a čtení a doskládala jsem si kousek své skládanky, protože v mezidobě mezi čtením a hleděním jsem trošku žila a s někým a něčím se sžila. Nevím, jestli to byly obavy a strach, a tudíž něco negativního, anebo to byl pocit zodpovědnosti, a proto něco pozitivního, anebo to byla jen nechuť a slabost, a tedy málo života. Těžko soudit. A taky proč. Pro poučení a zamezení?

Jo a samozřejmě, že jsem televizi chvilku před začátkem toho filmu pustila a přepnula náhodou ;) čirou. Jak jinak.

V noci štiplavý mráz, ráno bílá mlha a teď slunce. Asi jaro v letním čase, vše v jednom. živůtku