Frantiska | Střihlé sny

Zvolna a nerada zjišťuju, jak je to s nejspíš nadobro zapomenutými sny, přáními a touhami, když se na ně z dálky vzpomene, těžké. Asi tak, jak ten můj sen o nohách uvízlých v černém blátě. Ten se mi zdál. Bylo to bláto. Byly tam i louže a kolem vyjeté koleje. Zas tak moc jsem ale neuvízávala, spíš tím procházela, naštěstí. Na dobro.

Ke vzpomínání jsem došla na straně šestnácté té knížky, která se mi zvenku moc a příliš nelíbí. Jsou tam na té straně dva nápady. Je navrženo vzít si dvě čtvrtky a obě polepit obrázky a písmenky. Jednoduché, nic nemožného, takových slepenin jsem už stvořila. Jenže teď jsem to měla vzít zvnitřku, čistě osobně, přísně pocitově. První čtvrtku bylo potřeba zaplnit tím, jak se cítím, vystříhat si své současné pocity z obrázkového časopisu, přidat k nim nápisy, případně kresbičky.

Množství takových nápadů, rad a návrhů člověk slýchá nebo čte a vypustí je z hlavy. Tentokrát jsem se do toho pustila, původně nejspíš z nasládlých prokrastinačních důvodů. Šlo to rychle a snadno. Výstižné obrázky se mi samy objevovaly před očima, jen jsem stříhala, rovnala a lepila. Slabá půlhodinka, víc ne. Nic jsem nepřipisovala, jen jedno slovo, které nebylo, ale já jsem ho chtěla, vždyť je to můj pocit, jsem slepila ze tří typů písma a bylo hotovo. Pak jsem zjistila, že se mi tam nevešlo přichystané slovo čas. Asi na něm nezáleží... Prostě o čas v mém slepenci nejde.

Udělalo mi radost, jak to šlo rychle a že jsem tak snadno na papír vyjevila vylepením svoje současné pocity, aspoň jestli to můžu posoudit, a asi musím, protože kdo jiný by věděl líp než já, jaké moje současné pocity jsou.

Zlehka jsem odklidila zbytky papírů a odchvátala tam, kde jsem měla být, spokojená, jak jsem tuhle činnost ladně a bezbolestně zakomponovala do svého programu.

Při první možné příležitosti, protože jsem chtěla mít hotovo, jsem zkusila pokračovat tou druhou částí, nalepením dalších obrázků a písmenek, které by pro změnu měly vyjadřovat ne to, jak se cítím teď, ale jak bych se cítit chtěla, co si přeju, po čem toužím, jaké bych chtěla mít šance a možnosti a tak dále, samá snová pozitiva :) Vzala jsem do ruky nůžky a... nic. Nic se mi nehodilo, nic mi nepřišlo vhodné a výstižné. Ono ano, šlo by vzít pár hezkých obrázků, které se mi líbí, ale vlastně to nešlo, protože mi nic neříkaly.

Pokračování příště. Doufám :)

Ta knížka, díky které jsem si hrála a ještě si snad budu: Návraty k sobě, Markéta Vostrá

Děkuji