Po čase o čase

Letí to, letí. Viďte. Vizte. Letěl balón nad naším městečkem dneska zvečera. Kolem něj bylo ticho. Takřka posvátné.

Tak, že bych si tu zas něco napsala? Píšu si skoro denně, vždycky tak jednu větu, v duchu. Větu tu úvodní. Takovou vtipnou, tu co zaujme a ujme. (Se laví. To vypadá ohavně. Prasátko ví.) To ale není moc a nezůstane z toho nic. Kolik asi nápadů, myslím těch, co by z nich něco mohlo být, zůstalo zakrnělých v zárodku a odumřelo na ztracení z paměti. To je taky diagnóza. Ne? Něco jako zlámané srdce. Pouťové.

Pekla jsem koláč, takovou nekomplikovanou variantu těsto, tvaroh a jablka, vše vrstveno do vrchu, koukala jsem přitom dolů do papírového receptu s obrázkem, který se mi zdá jiný než to, co jsem pak vyndala z trouby, a zapamatovala jsem si a pamatuju si to živě, že v receptu bylo vytištěno: vymažte plech máslem a vyložte papírem. To mi přišlo zvláštní a neudělala jsem to. Není nutné se řídit všemi pokyny, byť jsou pěknými písmenky vyvedené, neboť některé pokyny jsou trhlé. Nebo ne?

Taky si už půjdu trhnout a utrhnout ostudu ze stromu zapomnění a z řeky poznání vylovit spadlý lipový list, jen ještě chci místním pisatelům, těm, jejichž psaní občas čtu, pogratulovat k úspěchům a popřát potěšení životní, aspoň tady, protože komentovati tam, kam to patří a jak se patří, to nekomentuji. Jistě zas někdy budu. Veselá. Tko.

;)