Frantiska | 22.2., takové číslo.

Zítra bude mít narozeniny první láska, ta moje, ta školní. Taky Ryba. Schválně, kolik jsme si toho tehdy v těch třinácti, čtrnácti letech nahlas řekli? Mnoho toho nebylo. Ale... :)

Nevím o něm nic. Ptát se známých se nechce, se mi. Jen tuším, že je nejspíš někde na sever ode mě. Hodně lidí je na sever ode mě. Sever je in. Severus ještě. Naště koště.

První lásky ať si žijí svými životy. Nejlépe společnými.

Ale i tak jsem oslavila předvečer jeho narozeninového dne, a to barevně; černou kávou s bílým mlékem v zeleném hrnečku s hnědým cukrem a s růžovobílými marshmelounky. Marshmallow. Jo. Tak. Zajímavé věci se najdou, když se jdou hledat tihleti cukrovinci. Až vzrušující. Jen si to zkuste, vážení čtoucí.

Mám rozečtenou knížku a zarazila jsem se v četbě v ní, neboť se v ní bojím. Jednu knihu od stejného autora jsem nedočetla, protože jsem se též bála. Ale tu jsem četla jen elektronicky, tuhle čtu fyzicky. Jsou tam obrázky. Jsou moc pěkné. Napovídají, jak to skončí. Asi jako karty, ty už mi toho taky napovídaly. Asi jim ze mě jde hlava kolem. Autem. Opakování matka... moc se za dlouhých večerů dívám na televizi, tak moc, že i reklam jsem si všimla.

Nechtěla bych zapomenout, co jsem na televizní obrazovce viděla někdy minulý... no, někdy... protože to za to stojí. Za to zaznamenání. A nejen.

Žiju (nechci psát v množném čísle, protože nemluvím za množství, ani za oni ne, ani o nich), a nevšímám si moc, anebo si myslím, že si nevšímám, kde a jak daleko od čeho a od koho a v čem všem, protože jsem na svoje kulisy bližší i vzdálenější zvyklá. A na co zvyklá nejsem, na to si chtě nechtě zvykám. Někdy je ta nevšímavost obranou, někdy je to asi tak, že si nevšímám toho, co nemůžu změnit. Na takové stavy a jevy je nějaké moudro, přece. Ovšem tím, že se nerozčiluju nad tím, co nezměním, tím to nevymizí.

Asi se se vším vyrovnáváme po svém. Asi se někdy chováme tak, jak bychom se nechovali, kdyby naše okolí bylo jiné. To okolí si ale taky tak trošku tvoříme. Třeba ten obal od čokolády ležící sklesle metr ode mě bych mohla hodit do koše.

Možná si někdy neuvědomuju, s čím vším se vyrovnávám. To abych se vrátila k jednotnému číslu. Vím, nejsem v tom sama. To si takhle jednou někdy pustím televizi a tam slyším slova a čtu titulky, když ta slova jsou anglicky, a pak si řeknu, no jo, vlastně. 

Kousek z těch titulků kradu: "... jaké je to vyrůstat ve světě, kde je všechno na dosah ruky. Tedy válka, strach, nátlak v sociálních médiích a na netu. Jak uchováte klid a nevinnost a vášeň a lásku naživu..." Tendayi Kuumba, kuk sem. Nemusela jsem to opisovat, to já jen proto, kdyby to tam pak někdy nebylo a kdyby se mi nechtělo mít čas se tam vrátit. Jo a řeč je o nás, o Evropě z pohledu odjinud.

V tom obale od čokolády, jak jsem právě zjistila, jsou ještě dvě kostičky. Tak na zítra.