Myslím ty velikonoce, už, protože jsou moje, taky. Dělám, co chci, vařím, co chci, peču, co chci, jak chci, kdy chci.

Jistěže lehce světím a mírně dodržuju. Ani v Pátek jsem nehýbala Zemí, ani ty tři stroužky rašící v koutku strašící jsem v ten den do květníku nezasadila.

Zítra bude mít narozeniny první láska, ta moje, ta školní. Taky Ryba. Schválně, kolik jsme si toho tehdy v těch třinácti, čtrnácti letech nahlas řekli? Mnoho toho nebylo. Ale... :)

Provedla jsem letmou prohlídku průběhu několika let na jednom blogu, který letí. Právě letí. Někam. No, kam asi. K výšinám nejvyšším, ke spolupráci s těmi nejbohatšími, nejúspěšnějšími, nejsoučasnějšími společnostmi a jedinečnými jedinci kosmetickými, textilními, hadříčkovými, oblečkovými a botičkovými a tak dále, vím já s jakými všemi.

Viděla jsem jistou náhodou pár kousků filmu, který se celý podle netu nelíbí, připsalo se mu méně než padesát procent ze sta, asi ze sta, ale k tomu nic nenapíšu, protože jsem ho celý neviděla a ani s nikým, kdo ho viděl, jsem nemluvila, což mně nijak nevadí; ani to, že ho, pokud vím, neviděl a neviděla žádný můj známý a známá, ani to, že se nelíbí, protože se mi z toho filmu líbí mimo muziky dvě věty a jedné z nich bych dala sto procent s jedenácti hvězdičkami.

Zvolna a nerada zjišťuju, jak je to s nejspíš nadobro zapomenutými sny, přáními a touhami, když se na ně z dálky vzpomene, těžké. Asi tak, jak ten můj sen o nohách uvízlých v černém blátě. Ten se mi zdál. Bylo to bláto. Byly tam i louže a kolem vyjeté koleje. Zas tak moc jsem ale neuvízávala, spíš tím procházela, naštěstí. Na dobro.

Usnu u snu svého plnění. No, proč ne, nespala jsem pořádně dvě řádné noci, tak by to tu dnešní noc nebo noční den mělo vyjít. Jenže je v tom zádrhel, abych mohla usnout u plnění svého snu, musela bych vědět, jaký ten sen je. Plnit si ho, to je až druhá podmínka. O čem jsem já to jen snila, než jsem to všechno zavrstvila? Sice ano, vím zhruba, co si přeju a přála jsem si, ale mám v duši pocit nebo v kapse slabé doufání, že pod tím, co vím, je ještě něco, na co jsem zapomněla, nebo na co si ani vzpomenout netroufám.

Sluneční. Ještě jsem asi nenadepsala žádné psaní přímo názvem knížky, aspoň myslím. Aspoň myslím, když už nic jiného, aspoň občas, tak to dneska dělám. Myslím. Skoro. A tak první slovo textu je první slovo názvu knížky a nadpis je druhé slovo, také názvu knížky.

Tak  jsem si myslela, že i když se mi chce psát si, nesplním předsevzetí, které jsem si tady minule dala (dala jsem si letos ještě jedno vzetí před se, zmínila jsem ho před podobně úzkým kruhem jedinců, jako je tady. Úzký kruh, to je taky teda ale pojem... úzká kružnice, úzkost, kost a dost), ale ono ne tak docela.

Tak jsem je vzala na milost a s ní jako na tácu je položila na psací stůl a k nim přiložila pastelky a žluté nalomené ořezávátko, pojistku proti přetahování, a vybarvila jsem fialově sovičku a pár lístečků s větvičkami zeleně a hnědě a pár lístků bez větviček zeleně. Pokračovala jsem domečky s věžičkami, okénky a balkonky. K jejich něžné pitoresknosti jsem barvičkami ještě několik stupínků přidala. Odstínů co krabička zbytkopastelková dala, tudíž dost. Nad to vše jsem si nakreslila svoje sluníčko, protože Sluníčko, a taky aby to bylo veselejší. Nedá se psát bez zdrobnělinek, v tomhle případě nikoli. Větev, věž, dům, barva, krabice, ořezávadlo, slunce, list. Tak, a už se cítím lépe.

U vás ne? U nás jo :)