Pastelka a postýlka

Tak jsem je vzala na milost a s ní jako na tácu je položila na psací stůl a k nim přiložila pastelky a žluté nalomené ořezávátko, pojistku proti přetahování, a vybarvila jsem fialově sovičku a pár lístečků s větvičkami zeleně a hnědě a pár lístků bez větviček zeleně. Pokračovala jsem domečky s věžičkami, okénky a balkonky. K jejich něžné pitoresknosti jsem barvičkami ještě několik stupínků přidala. Odstínů co krabička zbytkopastelková dala, tudíž dost. Nad to vše jsem si nakreslila svoje sluníčko, protože Sluníčko, a taky aby to bylo veselejší. Nedá se psát bez zdrobnělinek, v tomhle případě nikoli. Větev, věž, dům, barva, krabice, ořezávadlo, slunce, list. Tak, a už se cítím lépe.

A jo, dobré by to bylo, jen kdyby do mě během té dvacetiminutovky několikrát agresivně nenalítla myšlenka "Jdi dělat něco užitečného!" Asi jsem případka pro psychiatra. Asi jsem normální. Nehodící si někdy škrtnu.

Ještě jsem si tady ani neškrtla, natož abych si tu plamenně psala na tamto téma, na to feministické. Ale mohla bych. Mohla bych začít tím, že jsem přece říkala, že naše doba není nic extra, že je to doba jako jakákoli jiná, že se prostě pořád něco děje. Pokračovat bych mohla tak, že jsem taky říkala, že nic není najisto nastálo a nasladko, že někdy někde něco zkysne, a že když máme nějaká práva, nejsou automaticky pro všechny na světě horizontálně kulovitě, ani v dějinách vpřed a vzad, to asi vertikálně. Kterým směrem vlastně mizí čas?

Ale i když jsem neškrtala, to téma mě zajímá, takže jsem si usmyslela, že když někde něco přečtu, zažiju, uvidím a napadne mi, nebudu hledat sirky ani zapalovač, který doma snad ani nemáme, a prostě si to sem napíšu nebo kousek opíšu. Myslím si, že problém je hlavně v pojmu. To už jsem si tady taky psala. S pojmy je vůbec problém, některé významy se posunují jako kry nebo krysy.

Takhle rozpatlaně jsem končila včera, a tak jsem skončila s jistotou, že neumím psát s hlavou a patou a šla jsem si radši číst, abych už po létech dočetla tu knížku o hrách.

A pointa přece přišla, přišla ve snu. Dokonce se mi zdály dva sny a v tom druhém jsem ten první vyprávěla. Mamince. Podivné. Podivuhodnější by snad bylo, kdybych v tom prvním vyrávěla ten druhý. Kdoví, co byly sny a co výmysly a výmoly mezi snem a skutečností.

Ale ten sen pointový, příjemně pocitový, ten byl. Zdálo se mi o malinkých domečcích s mnoha místnůstkami, okénky a chodbičkami a s dvorečky, na kterých seděly a chodily slepičky. Chocholaté. Ten sen jsem si užila a od rána mám jasno. Ano, omalovánky ano.