Podlehla jsem...  :) Bylo pro mě neodolatelně lákavé použít taková nebo podobná slova, jaká jsem si právě vepsala do nadpisu.

Tak o čem? Když si tady píšu, píšu o tom, o čem píšu. Jen sem tam sem pohodím nebo prohodím něco, čemu víc a nebo jinak rozumí (by rozuměl, kdyby to četl) ten, kdo o mně ví víc, anebo ví víc o tom, o čem právě píšu. Tak o tom teda píšu, když píšu, ale někdy i o něčem dalším, co neví ani ten, kdo o mně ví víc. Nebo ani já  :)

Ale tak každý něco víme. Asi bychom si úplně všechno neměli nechávat sami pro sebe. Svoje myšlenky, nápady, radosti a bolesti. Nakonec, lidi si psali nebo vyprávěli odedávna. Od začátku. Jen o myšlenkách, radostech a bolestech těch druhých, o těch to asi tak úplně neplatí, někdy by přirozená lidská drbavost měla poslouchat taktní mlčenlivost.

A pak je tu Literatura. Umění. Se mění. Kvůli a díky ní. Ní, době. Kdyby se nedělo, co se děje, nepsalo a netvořilo by se to, co se tvoří. Roky i hromady smetí letí.

Někdy se neumím začíst do knížky, o které si myslím, že se mi bude líbit, nebo ji nedočtu v jednom tahu, nebo vůbec. Obojí trojí je víc mnou a mými okolnostmi než těmi knížkami. S lidmi to mám podobně. Někdy se od knihy a někdy i od někoho těžko odtrhuju a jen postupně a pozvolna pouštím tam, kam patří a chce patřit. A pak se ještě vracím, aspoň v myšlenkách. Ke knížce, o které si budu dnes psát, jsem se po přestávce vrátila a dočetla ji. Jsem za to ráda už jen pro ten tam tak živě a hluboce prožívaný (popisovaný a čtený by byla moc vlažná slova) vztah mezi matkou a dcerou a dcerou a matkou a i pro vztahy další.

Tu knížku jsem zaregistrovala díky názvu složenému ze dvou významem od sebe vzdálených výrazů. (ehm... každou chvíli kulím oči, co jsou mé prsty schopné napsat) Propojování se mi líbí, nezapomínám, že spolu všechno souvisí. A k tomu mi jméno pana autora zaznělo skoro jako šije, což zaladilo s názvem knížky, takže důvod k přečtení jsem měla velmi pádný :)

Věděla jsem, že to nebude od začátku do konce zrovna moc lehká zábavěnka, ale i ta se tam našla. Text je psaný lehce, zajímavě a jak že se to říká? No... jo, čtivě. Hned na první stránce, ve skutečnosti je ovšem až sedmá, se padesátiletý člověk seznamuje vícero svými smysly s houslemi. Já jsem housle taky nikdy v životě v rukou nedržela. Měli jsme sice na hudební výchovu pana učitele houslistu, ale housle ani bezpečně uzavřené ve futrále jsem mu do kabinetu nenosila, nosil-li mu je někdo. Pochybuju. A nepamatuju se. Nepamatuju se na hodně věcí. Na víc věcí si ani pamatovat nemůžu, tak o pár z nich čtu. By se asi mělo. Rozšiřovat si obzory a nedívat jen na svůj práh a na svůj dnešek. Ono fakt není jen tady a teď a já. Možná jsme zhrubli tím, čím jsme se mohli zjemnit. Stalo se absencí lásky... Sykavky. K bližnímu. Nemyslím bližního čtyřnožce, toho je milovat snazší, ten toho mnoho nechce.

Tenhle způsob léta... ale tak ne, snad mám na to najít jiná slova, tak třeba... no tak právě teď nemám. :) Chtěla jsem napsat, jak koukám na lidi z různých oblastí světa, kde je dlouhé horko běžné. Zdají se mi trochu pohodlnější, nespěchají a tak dále a dále... Kdo ví, možná nás tohle počasí postihlo i proto, abych si uvědomila, jaké je to v takovém žhavu žít den za dnem a vidět, co se mi chce a nechce a kdy. Zkouším si projít se v botách toho druhého. A zrovna dnes se mi chtělo chodit bosá a cítit kamínky a písek a trávu, nebo to, co z ní zbývá.

Všimla jsem si, že když se na píše vkládá obrázek do článku, že si můžu vybrat, jak ho chci vložit. Může být i obtékán. Objev. A můj nejnovější objev je třešňový jogurt ledabyle promíchaný s kysanou smetanou. Přiměřeně sladké a chladivé. Hodí se, až zase udeří tolik stupňů najednou jako nedávno. 

Když bylo horko minule, takové to úmorné, začala i skončila jsem číst knížku, která mi přišla místy taky tak trošku úmorná, a to hlavně množstvím informací v ní shromážděných. Nebo ani ne tak množstvím, jako jimi samotnými. Je toho prostě dost. Až nad hlavu. Kdejakou.

obloha. O blahu života a jeho zákoutích, kouscích a koncích jsem si jednou s jedním člověkem povídala a přitom došlo k doporučení. Bylo s přátelstvím zaobalené v hedvábí a v rozmarýnové vůni. No vážně :) Proč je vlastně teď tak oblíbená levandule, když třeba zrovna rozmarýna voní líp? Aspoň mně teda, teď jsem se šla znova přesvědčit. Květy, použití, nebo je v tom něco takového jako v červeném víně?

Ptáci skřehotají. Vítr fouká. Kočka přede. Hodiny tikají. Je ticho.

S tímhle nadpisem si připadám jak v minibikinách (to mi došlo po přečtení včerejšího článku u Lvice), tak moc odhalujícně mi ten nadpis zní :) Do sepisování se (inspirována Rainbow, díky) pouštím z jednoho hlavního důvodu. Jsem totiž zvědavá, zda jsem vůbec schopná napsat jedenáct věcí o knihách v souvislosti se mnou. Vedlejší a důležitější důvod je ten, že je to tak jako tak tak zajímavé téma. Takže tedy nuže:

Dnes je včerejší zítra. Asi. Nejsem si tak úplně jistá.

Mám právě chuť psát obrázkovým písmem. Asi by to ale nebylo ono. Přinejmenším by to nebylo moc srozumitelné, ale kdo ví, možná bych tím úspěšně sdělila část svého nesdělitelna. Teď, jak mi umělá inteligence podtrhla to slovo, jsem zhluboka zaváhala nad s/z. Sdílení sdělitelného, nedělitelného podílu. Něco se holt nedá. No nic.