Ticho

Ptáci skřehotají. Vítr fouká. Kočka přede. Hodiny tikají. Je ticho.

K tomu, co jsem si psala předminule, se vrátím, protože na to myslím. Asi nejspíš doopravdy první knížka, kterou jsem si pak přečetla, byla od Josteina Gaardera, Jako v zrcadle, jen v hádance. To bylo takové obměkčení. Srdce. Cit a krasosmutnění.

Jsou v ní obrázky stromů, které vypadají jak převrácené kornouty se zmrzlinou. Ty vzdálenější. Ty bližší jako zmrzlina sama. To mi napadá teď, asi protože je léto. Děj se tam děje v zimě, ale vzpomíná se na léto, na letní dovolenou v Řecku. Ne moc, ale je to důležité. Ono je důležité. Ostrovy v moři modrém. A lodě. A tak. A sluníčko.

Když jsem četla tu knížku, pomalu jsem si uvědomovala, co se to tam vlastně děje. Teď trošku spoiler, ale jen tak trošku. Holčička Cecilka si píše do čínského zápisníčku s deskami s lesklými nitkami, přemýšlí a odpočívá a k vánocům dostane lyže. Taky sáňky, ale brusle ne. A pak je tam anděl Ariel a živá komunikace s ním a babiččino vyprávění o Odinovi a jeho havranech. Myšlenka a Paměť.

... abych radši nemyslela. Možná bych si neměla ani pamatovat. A odletět. Včera jsem si uvědomila, proč já vlastně ty andělíčky moc nemusím. Šero se rozšiřuje, a tak pomalu pouštím knížku a jdu si prohlížet obrázky. Kouzelné.