Mám teď rozečteno několikero knih naráz a některé z nich mají tak sjeté názvy, až jsou jimi pro normální, i jen trochu inteligentní čtenářstvo dočista zabité. Škoda, no. Avšak já jsem zvyklá hledat poklady pod kamenem, ba i pod cihlou leckterou, tak... je tam prostě někdy najdu. Nějaké.

Když mě před třinácti vteřinami napadlo, že přesně tahle slova začnou tohle psaní, měla jsem jimi na mysli jen to, že jsem si slíbila, že si sem spíšu něco na téma Kdo z koho a co. A proč. A tak. Útoky na nosy a kosti, ženskosti a mužnosti. Jenže jakmile jsem ten titulek zapsala, v tom milém momentu jsem si uvědomila, že si dlužím asi víc než těch pár paúvah. Záleží na tom, jak se to vezme, do které mé pomyslné knihy se stranami mám a nemám si dáti se nahlédne.

Christmas songsssss. Zní jedna za druhou, Vánoce ještě jsou. Hou. Trvají přece do Hromnic normálně. Do Tří králů minimálně. Taková muzika, jako je tahleta, mě ladí do smířlivosti k pomíjivosti. Všeho. Skoro. (Ladit. Vid dlouze nedokonavý, řekla bych.)

Kdybych... tak bych při psaní svých výlevkovitých pitomůstek na blogísek nezapomněla, že to, co mě přimělo psát si o generacích, byl i text, který mi přistál v modře vykvetlé schránce, a tak a hlavně z úcty k fajn odesílající jsem ho otevřela. Byly to nevím kde vzniklé, dlouhatánské čile přeposílané stížnosti starší generace na mladou. Přečetla jsem tak třetinu, když jsem našla, co jsem v tom hledala, aniž bych předem věděla, že zrovna tohle hledám.

Tam, protože tamtudy se odchází zevnitř ven a já jsem od čtení Prachu tisíce cest chtěla odejít několikrát. No... několikrát je asi moc, ale párkrát určitě.

Možná to, ten příběh, ti dva a to mezi nimi, to všechno bylo tak, jak to bylo, hlavně tou dobou bez internetu. Ale asi ani ne, protože něco podobného, čímž myslím nekomunikování, a když už ano, tak jen v uzavřených vzdálených myslích a srdcích, jde zažít i teď. Že? No jéje :)

Tak už se ani trošku nebojím, Prach tisíce cest si přečtu. Stačilo mi dva tři listy už učíst a vím to :) Jen se teď ještě na chvilku zastavím u Madisonských mostů, protože mi nešlo do hlavy, co to tam ta Francesca vlastně vařila.

Každý lidský příběh je jiný, protože v každém jsou jiní lidé. (Neříkám nic objevného, chytrého ani zaznamenáníhodného, ale tak a i tak budu ve stejném duchu pokračovat, jen ne jen v duchu, protože i když se s tímhle vypisováním se loučím nejmíň obden, ještě jsem neskončila. To bude asi ta závislost. Horší než na čokoládě. Teď je snad vhodno položit sem omluvu těm a tomu, s kým a s čím se loučím do nekonečna. Imrvére furt a stále...)

Nebo je to jiné i proto, že se potkáváme v jiných náladách a etapách svých životů, a taky pro to, koho máme nebo nemáme právě kolem sebe.

Ně? Kdybych byla taková, taková urputná ve všem a ne jen ve své blbosti a zabedněnosti a tedy v nekonečném opakování blbostí, tak bych třeba denně cvičila nebo běhala nebo bruslila nebo tak... a bylo by to na mně asi i vidět. Možná bych i nějaké výkony podávala.

Dnes si píšu kvůli tomu, že jsem zvědavá, jak se na blogísku vyvede to, co právě píšu. Jestli to budou tři texty v jednom nebo dva nebo si to včerejší sedne, jak má. Možná je to tím pořadovým číslem. Takových ptákovin.

Měla jsem dvacet minut svých vlastních, čekaly na mě v prostoru mezi naším rozlehlým náměstíčkem a blízkým parkem, vlastně jsou to sady, podle jména, a tak jsem si na náměstí chtěla koupit zmrzlinu, sednout si na strakatě malovanou dřevěnou lavičku u květinového záhonu a číst si tenkou knížku o pražské bláznivosti, která mi spala v kabelce. Jenže před zmrzlinářkou stál shluk hlučných cizinců a nechtělo se mi tam ztrácet čas, tak jsem ho šla odložit do obchůdku s levnými knížkami. Utratila jsem desetkrát víc, než bych dala za zmrzlinu, ale odnesla jsem si s sebou několik papírových dobrot.