Frantiska | Od kdy do kdy

Christmas songsssss. Zní jedna za druhou, Vánoce ještě jsou. Hou. Trvají přece do Hromnic normálně. Do Tří králů minimálně. Taková muzika, jako je tahleta, mě ladí do smířlivosti k pomíjivosti. Všeho. Skoro. (Ladit. Vid dlouze nedokonavý, řekla bych.)

Chtěla jsem dnes jít hodně brzy spát. Tak jakože hajinkat. Sladké slůvko. Už skoro ani nevím, kde jsem se s ním sešla. Zůstalo slovo. (Kdyby se o ně chtěl někdo přihlásit a případně si ho žádal zpět, klidně může. Neopotřebovala jsem ho ani, jen potřebovala.) A ještě nejdu, ačkoliv už brzy pominulo, protože chci ještě zpravit toto místo o tamté knize, o té, o které jsem už jednou chtěla, a to protože jsem ji přečetla a bavila mě, v součtu v součku, a protože jsem si ji předtím půjčila, hlavně pro ten název. A pro paprsky na obálce. Jsou sluneční a jsou vícebarevné. Mám vzpomínku z mateřské školky bez matek, jak jinak, na zmatek, mám jich víc, ale tahle je pěkná. Každoodpolední povinná polehávání jsem trávila s přivřenýma očima a mezi řasami jsem vídala duhu. Duhy. (Jde stvořit zdrobnělina od duh?) Díky slunci, bez něj by to nešlo. Paní učitelky příliš nezatemňovaly odpočinkový prostor, dobře dělaly, aspoň podle mého sobeckého názoru.

Takže: Jandy Nelsonová: DÁM TI SLUNCE. Nikde v knize to není jinak než takhle, tak jsem to taky napsala tak, abych nemusela uvažovat nad velikostí počátečních písmenek. Možná by mohla existovat písmena nejen velká a malá, ale i taková něcomezi. Ta knížka je taky něco mezi, hajá na mezi mezi knihami dětskými a dospělými. (dětská kniha, dospělá kniha :) ...) Čtu občas. Takové schválně.

Takže dvě: Kniha pojednává o sourozencích, a to o dvojčatech. Jedno dvojče je děvče, dvě dvojče je chlapec. Nebo obráceně, střídavě. Obě děti mají jednu maminku a jednoho tatínka. Dohromady. Tak to na počátku bývá. (nedávno jsem spolupáchala rozmluvu o ideálním počtu dětí v domácnosti a o důvodech stopky, té takové tolik a dost!, protože víc by se nevešlo do pokojíčku, do auta, do rozpočtu, do výtahu, do náruče, do života. Skoro stejně směšné/supervážné téma jako třeba kdy ideálně počít a jestli vůbec a s kým a kolik času dát řízeným přestávkám mezi porody a kdy se vrátit do práce placené. Teorie.) Maminka je poměrně rozevlátá (své tchýni podobna) a tatínek je poněkud zatvrdlý. Jak se takovým vyvinul, to je taj. Ty děti už nemají babičku, vlající maminku tatínka, protože před třemi měsíci počítáno vzad od začátku (knížky) bohužel zemřela, avšak ClarkGabledík zanechala po sobě dědictví. Nehmotné, dalo by se říct. Prarodiče z maminčiny strany děti taky nemají (ti prarodiče děti měli, spolu nejspíš jen jedno, ale kdoví), protože...

Nebudu všechno převypravovat, přece. Jde o to klást si otázky. Třeba proč je kdo takový, jaký je. A šátrat po odpovědích. Proč se kdo zachová tak, jak se zachová. Někdy i fakt odporně. Existuje právo na lásku? Takovou tu snad pravou, v níž se spojí v jedno dvě poloviny, které k sobě patří. Jakožejistě. A jak se ta pravá pozná? A má člověk právo jít si za ní přes... :) né, nebudu psát přes mrtvolky svých dětí, to mě ani nenapadne. V té knížce se dětský život naopak zachraňuje a pocity z životů se mění a tvoří se v ní, maluje a sochaří a šije a sportuje a dospívá.

Když jsem si ji donesla domů, tu knížku, provedla jsem s ní to, co provádím skoro se všemi (knížkami), které si půjčím v knihovně veřejné, protože nemám ráda ulepenost a opatlanost, ani ten pocit ne, a začala jsem číst a už asi tak mezi stranou osmnáct a dvacet devět jsem chtěla skončit. Byla to nuda, nuda, nijakost, zdlouhavost, rozvláčnost. Neskončila jsem, neskočila, četla dál a ono se to rozvinulo, překlopilo, projevilo, promíchalo, proběhlo, přišlo i pár tzv. dechberoucích okamžiků a až pak, ke konci jsem měla nepříjemný pocit z toho, že se Nutně Musí Úplně Všechno Dořešit, dovysvětlit, dokonat, že všechno musí skončit tak, jak má, šup šup, ještě tohle a toto, ať je čisto. Ale začátek a konec tolik nevadí, dlouhý střed se mi líbil, jen bych ho přece jen asi trochu provětrala. Je tam všude dost nápadů, energického i zoufalého bušení do kamenů, kreslení portrétů v duchu i v realitě, množství šatů, hvězd vesmírných i hvězd outdoorových sportů, jsou tam pletence různorodých vztahů, barev, obrysů, cest pomerančů, snů a přání a tak dále. A třeba:"Zlomené srdce je otevřené srdce." Říkala babička. Naše ne. Ta říkala: Líná huba, holý neštěstí.