Frantiska | Štěstí, zdar!

Mám teď rozečteno několikero knih naráz a některé z nich mají tak sjeté názvy, až jsou jimi pro normální, i jen trochu inteligentní čtenářstvo dočista zabité. Škoda, no. Avšak já jsem zvyklá hledat poklady pod kamenem, ba i pod cihlou leckterou, tak... je tam prostě někdy najdu. Nějaké.

K pozdní snídani sestávající se z croissantů, kávy jedné skoro pravé a druhé čekankové, žitné a ječmenné jsem se zakousla do výtisku, který radí občankám USA, jak šťastně žíti po francouzském způsobu. Není nějaká taková kniha pro našinky? Že bych si ji taky prolistovala la la la.

V téhle je na straně čtyřicáté sedmé staré francouzské přísloví. Teda prý. Nejsem bohužel taková frankofilka, abych to měla předem ověřeno z jiných zdrojů a pátrat po netu mi připadá zbytečné, protože to přísloví je pěkné i bez důkazů a zní mi pro Francii dosti pravděpodobně. Pozor, pokusím se o přepis: Pour vivre heureux, vivons cachés. (Chci se učit francouzsky, protože jsem z občasných sedánek nad němčinou tak zblblá, že hledám gramatické záhadnosti jako třeba třetí a čtvrtý pád i v angličtině. Horší už to nebude. Ale bude, berunko...anebo ne. Bohdá.) Volně přeloženo (miluji volnost a volné překlady...)  Bez tajného života nelze žít šťastně. To jsem prostě musela zboldnout. Myšlenka k zamyšlení, což?

Ale... druhý a poslední odstavec v jednom na té samé stejné straně začíná tímto slůvkem. Jaký je to slovní druh? Ha. O to ani nejde. Jde o to, co je tam dál. Muž. Žena. Autorka píše, že u nich ve Státech spojených mají strýčka Sama (koho tam mají teď, to před šesti lety, kdy tam kniha ta vyšla, tušit asi/ani nemohla), oproti tomu Francie je známá jako žena, la belle France. Ještě je tam uvedena vtipnost, že sice ano, mají v USA Sochu svobody, ale jak ta se octla v Americe? No prosím.

A my? Jsme víc ten nebo ta? Ta Česká republika? Ten český stát? Nebo to Česko? Děcko. Nadějné. Ty Čechy? U Moravy je to nad Slunce jasné. Zvlášť mně, když si vzpomenu na rázné, chytré, sebe vědomé a mírně na sebe myslící ženy moravské.

No. Nepotřebujeme my náhodou mimo jiné pořádnou nadnadživotní sochu kněžny Libuše? Nejezdeckou radši, stojící na svých nohou. Taková by se mi líbila. Třeba i v našem městečku. Místo pro ni mě právě napadlo. Tam je místa dost.

...

Po chvilce úvahy jsem dospěla k tomu, že jsme ta. Země. Šmytec.

Jo a zdroj, Jamie Cat Callan, Jak Francouzky hledají štěstí.Tajemství, jak najít radost ze života (však jsem říkala...) v originále prostě Bonjour, Happiness!