Frantiska | Když deníček, tak denně

Ně? Kdybych byla taková, taková urputná ve všem a ne jen ve své blbosti a zabedněnosti a tedy v nekonečném opakování blbostí, tak bych třeba denně cvičila nebo běhala nebo bruslila nebo tak... a bylo by to na mně asi i vidět. Možná bych i nějaké výkony podávala.

Ale třeba ne, třeba bych si při sportování často zvrkávala nožku, asi tak jako v pátek ráno, když jsem šla pozdě do práce. Bylo to poprvé do současné o tolik, o možná deset minut. Při sportu bych si tu nohu levou nebo pravou nebo obě určitě ničila více. Protože rychlost a nasazení a zaujetí a soustředění na ten... Výkon. A ne jen slabá chabá snaha o to, abych byla během mínus deseti minut o dvě stovky metrů dál. Nebo o tři. Nebo tak nějak. Za stolem s úsměvem. Ne na bedýnce se zpěvem.

Jestli to někdo nepochopil, toto byl hold sportovcům a sportovkyním. Je obdivuju, poněkud. Holt jsem ale vyrostla v rodině, v níž se sport pokládal za zábavu a ne za náplň.

Čtení je taky zábava, asi hlavně, a proto by se asi neměli rodiče a pedagogové tolik mrzet pro to, že se mnozí baví jinak, baví-li se slušně a neškodí-li tím jiným. Ne? :)

Jedna věc, kterou bych chtěla dodat k tomu, co jsem si napsala minule k té knížce (Léto bez mužů), je to, že to tam ta paní tak skvěle zvládla vyřešit. Nemyslím ten její vlastní problém, pro jeho vyřešení musela mít ten správný protějšek, ale cizí problém, takový ten školní. Ale nejen. I když tady taky bylo nutné mít spolupracující okolí. Ale ona to uměla zařídit.

Teď čtu malou namodralou knížku s ilustracemi a těší mě, zvlášť a i ty obrázky. Měla jsem si o ní napsat už dřív, protože teď to, co napíšu, asi vyzní jinak, protože se pořád něco děje. Díky té knížce jsem se nejmíň polovinu minulého týdne culila častěji než jindy. Jo, i okolí si toho všimlo. No, neusmívat se, když si při příležitostech příležitostných vzpomenu na nedávno čtené: ...duše zkouzlená! (Charles Baudelaire), ...jak někdy chůze žen chudákům nešťastníkům v hlavě dunět může... (Paul Verlaine), Paleček zasněný... (Arthur Rimbaud), ...ty si jen hovíš, ty, kočko, nevíš... (Théo Varlet).

Jsou v té knížce i dojemná a smutná a srdce pozastavující slova (aspoň to moje a hlavně při nepřetrhávaném čtení, ne při vytržení z kontextu, a naopak vsazená do toho mého. Do mých souvislostí. Souvislých, neboť svoje blbosti jsem schopna opakovat do nekonečna, jak jsem uvadlá uvedla již výš). ...žel ony nebudou číst tyto básně... (Valery Larbaud), ...nikdy tak na mne nikdo nepromluvil, jako on promluvil... (ááááá :D ale u mě to jinak proběhlo úplně jinak, asi že nejsem hospodská :)) (Charles Vildrac), ...Tak jako koberec, co pod nohama mám, jsou duše básníků pruhovány Růžově a rudě černě a bíle Šedivě a modře Z duše básníka by byly velmi hezké šaty (Pierre Albert-Birot).

No a tak jsem minulý pracovní týden četla a ještě čtu a říkám si, tak, čtu kus toho z toho, proč je ta Francie sladká (ve všech významech toho slova) a taková, jaká je a když je taková, tak se tam teda psaly takovéhle věci.

Do češtiny je přeložil Čapek Karel kdysi dávno. Ta knížka se zove Hořké slunce a pod tím titulem je podtitul Z francouzské poezie nové doby.

Doba. Naše nová. Ale jo, nebo ne, nemám tolik strachu jako ho někdo teď má. Asi i díky jedné naší pedagožce dávné. Určitě. Není nad to mít dobré učitele a učitelky. Odmalička. Kéž by je měli všichni. Lecčemu by se zamezilo. Učitelé stavitelé mezí. Hrází. Nebo spíš cest.

A k tomu zahradníci...