Ještě jednou o nich

Kdybych... tak bych při psaní svých výlevkovitých pitomůstek na blogísek nezapomněla, že to, co mě přimělo psát si o generacích, byl i text, který mi přistál v modře vykvetlé schránce, a tak a hlavně z úcty k fajn odesílající jsem ho otevřela. Byly to nevím kde vzniklé, dlouhatánské čile přeposílané stížnosti starší generace na mladou. Přečetla jsem tak třetinu, když jsem našla, co jsem v tom hledala, aniž bych předem věděla, že zrovna tohle hledám.

Paní sepisovatelka hlubokostí na své téma - oni neumějí, oni nechtějí, oni si neváží, oni chtějí, co chtít nemají, oni jsou jiní, čili oni jsou horší než my – tam napsala, že oni, ti současní mladí, neposlouchají, kdežto oni, ti dříve mladí, poslouchat museli (autority myšleno) na slovo. Ona že taky a že z té své poslušnosti nemá mindrák. Myslím, že možná i kvůli tomu to sepsala. Že ho možná tak trošilinku má. (No jo, ale kdo je teď i dřív autorita? Ten a ta, kdo je nejvíc slyšet? No potěš.)

O dvou generacích a o jejich střídání byla taky knížka, kterou jsem nedávno dočetla, jmenuje se Žízeň a je od Esther Gerritsenové. Četla se příjemněji než ty nářky z e-mailu.

Kdybych si o knížkách a autorech zjistila víc předtím, než tu kterou knížku začnu číst (což já ale ani nechci, když nemusím), nebo kdybych věděla, kde je Overtoom (a hlavně kdybych často to, co nepokládám za důležité, jako třeba místní názvy, nepřelétávala), nemusela bych mít na začátku dojem, že jsem v Německu a nemusela bych se ptát, jestli jsou tam fakt tak běžné veřejné prádelny, když jsem k nim a k tomu setkání v jedné z nich došla. Jsou tam, v Berlíně například je jich prý asi pět, pravil domyslíme-si-kdo.

Kniha Žízeň je ale z Nizozemí. (K tomu zjištění stačilo podívat se na povídání o paní autorce na obálce :) .

..) Proto to kolo. Asi. Jezdí na něm slečna studentka a při jedné své jízdě městem a deštěm se potkává se svou maminkou, se kterou se už dávno neviděla. Jsou trochu divné, obě. Obě generace.

Dcera často jezdí na kole, ale častěji jí a ochutnává, taky pije, a někdy jí chutná všechno jako voda bez chuti. Nechává si stále zkracovat vlasy, i když jí to nesluší. Moc nestuduje, snad i protože si obor vybrala z toho svého důvodu. Proč právě z toho, to je pro ni příznačné. Je jí dvacet tři, má vztah se starším mužem, který chce mít, aby ho měla, tím spíš když jemu se žádná její myšlenka nezdála divná. To se jí teď třeba jen zdá, ale udržet si ho rozhodně chce.

Matka je matka, i když taková trošku neobvyklá. Ačkoli, co je obvyklé, co je jen podivné a co už je diagnóza. Jedné i druhé. A co se dědí a co je vlivem.

Matka si nechává vlasy narůst, což bude trvat asi dva roky, řekla a kadeřník to potvrdil. Mají s dcerou stejného. Jenže ona je už nemá. Ty roky. To bych nebyla já, abych si nepomyslela: co když má... Ale ne, nemá, je to dáno. Má měsíce, týdny.

Jen tenhle čas mají ty dvě, aby spolu byly, aby si řekly, co by si jinak v čase zdánlivě neomezeném neřekly, aby se čtoucí dočetl, co že je to s nimi a mezi nimi, mezi starou a mladou. A tak si řekly a zažily spolu, co asi potřebovaly, což by se nebýt toho drastického zkrácení času nestalo, to by se jen potkávaly jednou dvakrát do roka.

Možná tam, v té knížce mohla být i babička, živá. Je tam otec dcery, jeho současná partnerka, se kterou se seznámil v práci, ve které musel být pořád. Matka taky ráda pracuje, v práci se cítí líp než doma. Dotýká se ráda věcí a pracovních nástrojů. Doma byla hlavně matkou a mateřství, to je odevzdanost, tak to cítí.

Jsou knihy, ve kterých jsou podrobně a dlouze popisovány vnitřní světy lidí, to v téhle knížce není, to by se nevešlo, protože nemá ani dvě stovky stran. Hodně důležitého se projevuje v dialozích matky s dcerou, matky s kadeřníkem, s šéfem, s bývalým manželem. Dcera mluví se svým mužem, s jinými muži, s otcem, se ženou otce a o všech těch lidech se musí čtoucí spíš domýšlet, anebo nemusí, v tom je to kouzlo, nad každým je možné se zadumat, představit si ho a vnímat anebo taky ne.

(K té paní z mhd, o které jsem si psala minule. Možná je jí cestou špatně, proto ta žvýkačka, třeba, možná musí sedět blízko východu, aby mohla vystoupit, kdyby to už nemohla vydržet. Kdo ví.)