Frantiska | Snožmo

Dvě knížky jsou a v obou je muž, v každé jeden, a oba ti muži mají svůj příběh, každý svůj, a oba mají jen jednu nohu, každý svou. O jedné knížce z těch dvou je zmínka už pomalu na každém rohu, kroku, stránce. Dnes jsem se neovládla a podívala jsem se na fotky z filmu podle té knížky. No... jo, no ale když já jsem si to tak nepředstavovala.... Fakt ne. Stejně, nejlepší filmy podle knih jsou ty, které si v duchu točím sama pro sebe a sama podle sebe hned při čtení. Ten muž z té knížky, sice hodně mladý, ale už muž, ten je ve filmu, který se mi odvíjel před očima při čtení, takový křehčí a ona, ta slečna, zase silnější... no nic. Radši se nebudu moc hluboce zamýšlet nad tím, co to říká o mně.

Zamyslet bych se mohla nad tím, jaký je rozdíl mezi půjčením si knížky ve veřejné knihovně (na tuhle knížku je tam tolik rezervací, že bych se dočkala tak o přespříštích vánocích) a stažením. Si. Jí. Bezpečnější téma než téma já. :)

Knížka Hvězdy nám nepřály, John Green, je knížka k pláči. Viděla jsem ji na fotce v jednom holčičím časopisu, ležela tam mezi spoustou dalších předmětů, vše doporučeno vzíti si s sebou na pláž. Nedoporučuju, teda aspoň sobě ne. Leda by ta pláž byla úplně opuštěná, byla bych na ní tři dny sama (protože to sice jde přečíst rychle, ale já něco potřebuju nechat proznít a doznít) a měla bych tam s sebou hodně kapesníčků (a taky pití, protože jak praví klasik, slzy jako tekutina potřebují pro své vytvoření také tekutinu).

Jak a proč na mě ta knížka o nepřejících hvězdách zapůsobila, to si nechám pro sebe. Mám schované některé věty z ní, dotkla se mi, ale to je tak nějak má věc.

Jen mi napadlo... teda mě toho napadá, ale s tímhle se svěřím tomuhle prostoru. Vím a předem píšu, že dobře vím, že srovnávám okurky s kedlubnami, ale nedá mi to to neudělat.

a) okurka: Lékař zjistí podle výsledků vyšetření, že pacientovi (který za ním přišel, protože potřeboval pomoct, poradit se o tom, co ho trápí) nezbývá mnoho času, a řekne mu, kolik mu ho ještě zbývá.

b) kedlubna: Kartářka zjistí z karet, že člověku (který za ní přišel, protože se potřeboval poradit, pomoct s tím, co ho trápí) mnoho času nezbývá, a neřekne mu to, protože ví, že se takové věci neříkají. Kdyby mu to řekla, byla by to od ní velmi jemně povězeno hloupost, protože co kdyby se člověk k tomu termínu úmrtí upnul, nebo ne co kdyby... to co kdyby tady není na místě... podvědomí by začalo pracovat a... proto se to neříká.

Nelze srovnávat vědmu a lékaře, vědu a ... třeba karty, nebo cokoli, co není vědecké. Ano a tečka. Ale ten holý výsledek, to sdělení toho bodu v budoucím čase, to je podle mě stejné, i když zaobalené do jiných slov a podložené jinými argumenty a paargumenty.

No a zpátky k té knížce, díky ní jsem... mimo jiné... díky ní jsem se podívala třeba na tyhle stránky:

Funky Bones

Omnis cellula e cellula. Rudolf Virchow

Zříceniny v Holliday Parku

Allen Ginsberg, král jednoho pražského majálesu, Kvílení (přesně to, co se nedá číst nahlas vedle matky, ani když spí)

Když otálíme v mořských komnatách... Alfred Prufrock *

a... jilmy, jilmy v Amsterdamu, Amsterdam, matematika, schody, vesmír, Anne Franková, věčnost, rodina a rod, nekonečno, slunce, láska

Tak i kdyby pro nic jiného, tak proto jsem ráda, že jsem se tou knížkou pročetla až na konec, který vlastně ale není konec. Nevěřím totiž na konce. A vím, že svět není továrna. Ani na sny, ani na nic jiného. Svět je totiž místo, kde si sny plníme. Nebo můžeme plnit. Jak daleko je od můžeme plnit k plníme? :)

(O té druhé knížce příště, protože snů je hodně...)
 

...
* ten odkaz teď (13.11.2014 :) nefunguje... škoda, no, kouknu, co a kde s tím. ... Koukla. Není, no.