Musím se smát

Umístila jsem se na balkon s knížkou a chtěla jsem si číst a četla jsem si. Jen mi rušil hlas nějaké paní, takový ostře hrubě silný, telefonovala, jak jsem mezi písmenky z knížky usoudila, protože jsem neslyšela odpovídání. Dva hlasy, které se během rozhovoru doplňují, proplétají, setkávají a dávají si přednost a pak se zase spojují a rozvíjejí. Hovor. Tak to nebylo, ta paní mluvila a mluvila, až jsem to nemohla vydržet a zaklapla knížku. A šla jsem si psát, moje vlastní slova a klepání nehtů do klávesnice přehluší hlas. Té paní.

Škoda, v knížce skoro uprostřed jejích stránek právě došlo k setkání dvou lidí, kteří spolu už sice komunikovali, mysleli na sebe, byli na sebe zvědaví, víceméně, ale ještě se nesešli. A v tu chvíli, kdy se viděli, přestala jsem číst, protože jsem tu poetiku, ten silný okamžik plný dojmů, vnímání a pocitů zpomalený na pár stránek, v tu chvíli jsem ten okamžik opustila, protože mi to prostě nešlo. Číst a slyšet tu paní.

Teď tu klepu písmenka a paní mezitím domluvila a je takové městské ticho. Městský podvečer mezi zdmi domů a lidmi v nich a mezi nimi.

Musím se vrátit na začátek, protože už nevím, co jsem to vlastně chtěla. Aha, musela jsem se smát té kombinaci hlasu té paní a toho, co jsem četla. Úryvek: "Prázdnota vesmíru, nikde ani zákmit světla, který k nám dopadá, a přece jeho účinky cítíme."

Prázdnota... máme strach z prázdnoty? Nebo ne. Děsivost. Milost. Malost. Chvost. Na který usedá Budulínek a nechává se nést daleko od domova, tam, odkud ho vysvobodí jeho předkové. Přijdou za ním, najdou ho a odvedou s sebou. Setkání. Nemine nás.