Frantiska | Kočičí

Někdo nemá rád kočky, někdo je má rád. Někdo je na vše kočičí alergický, někdo ne. Někdo si neumí představit, že by mohl žít v jednom obydlí s kočkou, někdo ano a někdo tak žije.

Jak se to říkává? Nedívám se, ale viděla jsem. Tak přesně tak, jednou jsem viděla jeden díl jednoho šourealitového seriálu, v němž šly dvě dámy uklidit byt jedné slečny, která měla doma mimo jiné mnohé a další a ještě další také kočku. Máloco ohavnějšího a odpudivějšího než její byt bych si uměla přestavit. Vůbec nechci mít takové představy. Ta slečna potřebovala doma udělat pořádek, aby se k ní chtěl nastěhovat její milý. Nějak jsem nechápala, jak dokáže mít takového pěkného milého a přitom být taková nepořádnice extrémní. Možná to ale bylo nahrané a naaranžované, aby se diváci divili, žasli a měli emotivní zážitek.

Kdo neví, že je možné žít s kočkou a přitom mít doma čisto a valnou většinu času voňavo, ten si od zhlédnutí toho pořadu od lidí, o kterých ví, že žijí s kočkou za jedněmi vchodovými dveřmi, určitě odsedává. Nebo snad ne, ale vůbec bych se tomu nedivila.

Teď bych mohla napsat něco těm, kdo neví, jaké to je, když se s kočkou žije. No ano, mám velmi živou vzpomínku na rozhovor mezi mnou a mou známou, jinak bych takovéhle kočičí chutě neměla. Fakt není nutné mít doma zápach (ani mezi neurozenou kočkou a nevůní v bytě není rovnítko) a závěje srsti nebo záseky po kočičích drápcích na kdejakém kusu nábytku. Není nutné nechávat kočku promenovat se třeba po kuchyňské lince. Když vidím nějakou živě nastylizovanou fotku s kočkou ladně sedící mezi varnou deskou, kyticí bílých růží v křišťálové váze (nebo naopak v dížce na dojení po něčí prababičce), nejmódnějším modelem dřezu a vedle jen tak jako náhodou na okamžik odložených dejme tomu paprik, rostu. Vyrůst bych mohla ještě tak dvacet centimetrů, lépe bych dosáhla do hořejších polic a skříněk, takže si obrázky superzařízených bytů, domů, zahrad, teras, balkonů a tak dále... budu dál ráda prohlížet, třeba zase na nějakou kočku na stole nebo rovnou mezi nádobím narazím a o nějaký ten cm přirostu. Když neumím jako kočka skočit tak vysoko, jak potřebuju, bude se mi to v životě hodit. Snad taky jako kočka dobře vím, kam skočit a vlézt můžu a kam nesmím. Aspoň naše kočka to ví velmi dobře.
 

A teď něco starého, milého a modrookého:

Z deníku kocoura Modroočka, napsal Josef Kolář

"Jsem kocour Modroočko. Narodil jsem se, když všechno bylo zelené a plné květů. Když bylo všechno už jenom zelené a květů bylo málo, dala mě maminka sem, co teď žiju. Se mnou tu žije dvojnožec. Je veliký a chodí jen po zadních – zkrátka dvojnožec. ... Musím dávat pozor, abych mu něco neudělal. ... Když vidím, že už je dlouho smutný, vyskočím mu na rameno a předu mu do ouška. ..."

A něco ještě staršího, mně ne tak známého, ale taky milého:

Myslím, že tahle kočka  ani předchozí kocourek nikoho neurazí, nevyděsí, nerozkýchá, snad jen potěší, a to i skladatele skládaček.

odkaz je na http://www.museumsyndicate.com/