Jiný sníh

Dnešní ráno jsem strávila v posteli s knížkou a čokoládou. Pobyla jsem tam tak dlouho, dokud jsem nedočetla a nedojedla. Vstala jsem během té doby jen dvakrát. Jednou, abych mimo drobnosti mimo místnost prováděné otevřela okno a vyvětrala čistým mrazivým vzduchem, a podruhé, abych vyvětrala vůni sousedovic topinek, která se u nás usídlila při prvním větrání a rozptýlit se dovytracena sama nechtěla, i když jsem ji přemlouvala, aby tak urychleně učinila, jelikož se mi pouštět novou čerstvou zimu dovnitř nechtělo... Ale vlastně hodně chtělo.

Četla jsem knížku s Vánocemi v názvu: Vánoce jednoho kluka z Walesu, Dylan Thomas. Ta kniha se hned na první pohled vyznačuje nevyznačením čísel stránek a nepřehlédnutelnými ilustracemi. Kouzelnými, ladnými, útulnými, zimně zasněženými... jen by některé mohly být větší a úplně všechny by mohly být barevné. Nejsou a je to trošku škoda, i když černobílá k tomuhle období taky patří. I tak bych se docela ráda podívala na všechny ty obrázky v pořádné velikosti. Autorce, kterou je Japonka Nanako Ishida, se povedly, pakliže si mohu dovoliti posouditi.

Viděla jsem před časem obrázky jiné autorky z Japonska k jiné knize, také evropské a také na mě tak dojímavě působily. Byla to knížka Říkali mi Leni od Zdeňky Bezděkové s ilustracemi Iku Dekune. Díky ti, internete, našla jsem autorku i její další tvorbu a třeba právě tady Z ruky do ruky... je na co se dívat, co číst a na co myslet.

No a teď... no, měla bych se stydět, hodně, jelikož má paměť je slabá a tenká asi jak čtyřiceti gramový papír a kdoví jestli vůbec tak. Jak jsem zjistila zde (tady), ilustrátorka knížky, kterou jsem dnes četla, Nanako Ishida, svými obrázky doprovodila i knížku, kterou jsem četla někdy... dřív a jaksi jsem zapomněla, že jsem tehdy obdivovala obrázky právě téhle paní. Jiří Wolker, Pohádka o bledé princezně a jiné prózy. Vzpomínám si ale hlavně na svůj údiv nad tím, jak takové mládě před skoro sto lety dokázalo napsat tak kouzelné věty. Snad tušil, že si s nimi musí pospíšit.

No ale abych dokončila, o čem jsem si dnes začala psát. Asi by bylo divné, kdybych se vůbec nezmínila o textu, který v té tenké knížce s nosem na konci... doplňuje obrázky? Vlastně proč to tak nezkusit říct. Dylan Thomas má letos sté výročí od svého narození. Nedožil se ale ani čtyřicítky.

.. ne každý to zvládne, kdo ano, má vlastně štěstí, ale ne každý si to uvědomuje... Někdy někdo skončí ve sněhové vánici a z ní se vynoří jinde než tady. Sněhem, bílým, kouřovým a hlavně a samozřejmě úplně jiným, lepším, než jaký známe teď, na sněhobílých stránkách knížky běhají, brodí se a blbnou čtyři kluci, takže se při čtení snadno vzpomene na ty kluky, kterých bylo pět. I tady jsou kolem dětí jejich příbuzní a sousedé, například Jimova teta, slečna Protherová, která vždy říká tu jedinou správnou věc (Jakou? No tu správnou, přece. Řekla bych, že leckomu, kdo právě kouká na tahle písmenka, by se líbila.), a další tetičky, i ty, které nejsou potřeba v kuchyni a vlastně ani nikde jinde.

Inspirovala jsem se dnes tetičkou Hannah a nalila jsem si do čaje rum. Citrón a vůně bezového květu a kdovíco ještě v tom čajovém sáčku bylo a rum s tím ladil, velmi, no proč by ne, když jsou ty Vánoce, že, tetičko Hannah, tak proč lít rum jen do hrozinek. Ještě by mě zajímalo to pastinákové víno... no prosím... zde je recept... třeba bych si po něm taky zazpívala písničku o krvácejících srdcích a o smrti a pak ještě jednu, ve které bylo její srdce jako ptačí hnízdo.

A docela se už těším, až se zítra ráno vydám ven, protože Takhle ráno po zasněžených ulicích mnoho lidí nechodilo. Vždycky bylo vidět staršího pána se světlou buřinkou, žlutými rukavicemi a v tomhle ročním období i sněhovými psími dečkami. Chodíval na zdravotní procházku k zasněženému hřišti na koulenou a zase zpátky, ať bylo vedro, nebo pršelo, ať byl Štědrý, nebo soudný den. Někdy se dva mladíci s velkými fajfkami, bez kabátů a s šátky vlajícími ve větru beze slova šinuli k pustému moři. Možná se chtěli před jídlem trochu projít nebo si zakouřit nebo vejít do vln a jít dál a dál, až po nich zbudou jen dva vinoucí se obláčky kouře z neuhasitelných dýmek.

Možná... možná by bylo fajn si sednout nebo nevstávat jen proto, že se zrovna musí, a zapsat si, jen tak pro sebe, své vzpomínky na své Vánoce. Byl by v nich sníh, led, hodně vůní, i těch sněhových a ledových, kapří šupiny, měchuřinky a kosti a česnek pro kohouta a hrách pro jeho družku, jehličí, vůně smoly, mandarinek a čokolády, křehoučké skleněné vánoční ozdoby, světýlka, chutě, těšení a nekonečno potěšení...