Sobotní odpoledne

Ne zimní ani podzimní, ale letní, protože v zimním nebo v podzimním by se nedala tak snadno navodit atmosféra, taková ta klidná, tichá, venkovsky ospalá, která bývá někdy v létě třeba před zahřměním hromu. (Ale nemusí pokaždé zahřmít...)

Každý je buď sám ve svém vlastním kruhu, nebo v kruhu svých nejbližších a užívá si života, vědomky i nevědomky. Jen atmosféra by nestačila, k závanům rozpáleného vzduchu, slunečním pableskům na potoce a známým, z dálky znějícím hlasům a smíchu patří děj, když je to literatura. A aby bylo o čem čtivě psát stovky stran, je ten děj hned ze začátku tajemný.

Tajemství letního odpoledne. Kate Morton, jak je černé na bílém natištěno na obálce, je zářivá a úspěšná australská spisovatelka. A krásná a usměvavá a v bílé halence. Knížku tuhle dostane pod stromeček zářivá a úspěšná žena jedna z našeho rodu. Taky krásná a taky usměvavá, pakliže není zrovna naštvaná nebo smutná nebo obojí. Nějaké bílé halenky má, spisovatelkou není. Ne, nečte si tady a bohdá nebude. Ačkoli časem... jeden ani jedna neví.

Nerada toho hodně vím o knížce předtím, než si ji sama přečtu, ale někdy se něčemu uniknout nedá, takže jsem už dávno před zalistováním v téhle knize věděla, že mám čekat otřesný zločin, a to hned na začátku. Asi lepší než na konci, ale i tak jsem nezačínala číst s právě pokojnými pocity. Naštěstí to není až tak dechberoucně otřesávající, aby knížka nešla darovat i duši jemné a citlivé, která si ji brzy vybalí z papíru s... ha! nemám koupené vánoční balicí papíry... řekněme z papíru se snítkami cesmíny. To bude stylové. A snad i velkobritské, ladící s místem, kde se příběh rozbíhá, tak trošinečku. A pěkné, protože na věcech a na detailech záleží. I Dorothy to ví.

Po pominutí mých původních obav z toho, že hned na začátku všichni kromě hlavní hrdinky pomřou, a po vzbuzení zájmu o odpověď na otázku, zda je avizovaný zločin skutečným a jednoznačným a podlým zločinem, jsem se začetla a najednou jsem na straně osmdesát.

Už jsem byla v roce 1961, 1941, 1938 a 2011... teda jen na stránkách té knížky a u sebe v hlavě. Na minulé životy věřím jen občas, když se mi to hodí. Většinou ne. K obveselení a rozesmutnění stačí uvědomit si a představit si opravdové životy našich předků a předkyň. I tady jsem se dočetla, že i ti fiktivní měli skutečné plány, sny a touhy a že se jim nesplnily, protože přišlo něco, co je přimělo s nimi skončit.

Ovšem slečně Laurel se sen stát se herečkou s velkým H splnil. Její rychlejší odchod z domova a ještě cílevědomější pochod za snem způsobila hlavně ta událost, která se u nich doma stala a o které se nikdy nemluvilo.

I když ji rodiče přemlouvali, že je ve svých sedmnácti ještě mladá, že si má nejdřív dodělat maturitu, že má myslet na své mladší sourozence, nenechala se přesvědčit, protože chtěla být už pryč z domova, kde se stala tak nevysvětlitelná a strašná věc. Chtěla se zbavit svých stálých myšlenek na to, co se stalo, a na to, co řekla policii při vyšetřování. Jenže i pozapomenutá minulost se často za čas vynoří a donutí člověka se k ní vrátit a odpovědět si na staré otázky, které se táhnou do současnosti...

Než jsem tohle dopsala, dospěla jsem na stranu devadesát, na které Jimmy vytáhl z batohu knihu O myších a lidech, ale nečetl, protože přemýšlel o Dolly. Trochu ho mrzelo, že neměla radost z toho, že se chystá do Londýna, kam ho pozval pan Lorant, který právě zakládá časopis Picture Post. Jimmy je fotograf, druhý, o kterém si v těchhle dnech čtu. Tenhle Jimmy taky náhodou našel fotoaparát (aparát na focení, byl rok 1938) a focení se mu daří. Řekla bych, že v Londýně nezůstane dlouho sám... řekla bych taky, že si knížku jednou dočtu... a že se bude líbit i pod stromečkem, ať už bude vybalená z papíru se vzorem nebo bez vzoru... :)