Frantiska | abcdefgh

Ne že by se mi včera, vlastně už na dně s dnešním datem povedlo napsat to, co jsem chtěla, tak, jak jsem chtěla. Ne že by... Ne že bych nechtěla, ale ono to nějak nejde. Teď mluvím o něčem jiném. Docela často mluvím o něčem jiném, abych nemusela mluvit o tom, o čem bych chtěla. I a též mlčet.

Zauvažovala jsem si poznovu při této příležitosti, jaké by bylo psát si otevřený skoro vše říkající deníček. Šeřík. Ale co kdyby mi to za čas zamrzelo a zmrzla bych. Pořád si říkám, že je i tak o čem psát, i když to není o tom nejbližším. Ačkoli a ačkoliv. Ano. Bez fotky mého rozpitého kafíčka (nic však proti němu jinde, naopak!) se všichni obejdou. I s obejdou. Zrovna tak jako bez pohledu na pár scvrklých a jinak hendikepovaných jablek. Upeču hraběnčiny řezy. Teda asi. Možná, až k tomu pečení dnes přistoupím, bude to zas jen jednoduchá jablečná buchta, sice dobrá, ale za to i rychlá. Ale ten rozkoší naplněný pocit při strouhání chladného těsta... ještě si to promyslím.

Nic, protože je to takové nic. Na něco, protože police je něco. 

Mám starodávnou, skoro úplně retro polici, která se dala v dobách svého mládí zavírat skleněnými posunovacími dvířky. Odnesl je čas, nevím jak a nevím kam. Zůstala po nich drážka, kterou probíhalo relativně bezpečné sunutí. Je tmavohnědá, umělohmotná a vadila mi na pohled. Na každý. Ale jak jsem pak četla tu knížku, na které mě zaujala i obálka, a to až tak moc, že jsem si tu o /... tak mi to napadlo.

naděje, prý. Spí. Spánkem zesným. Teď jsem se lekla kočky, jak skočila oknem dovnitř. Asi to provedla, abych nenapsala, co mi zrovna napadlo. Dobře tedy.