Tady v těchhle končinách avizované zítra bude zítra. Dnes je. Dnes jsem v průběhu telefonování s maminkou mou dospěla k tomu, že jsme kamarádky. Ne ani tak my dvě (ale tak někdy i ano), ale my, ženy našeho rodu. Škoda, toto téma by bylo mnohonásobně čtivější, kdybych to mohla doložit doslovným dokladem z našeho rozhovoru. Možná můžu, ale nechci. Geny jsou geny a zelené lupení je zelené, dokud nezežloutne. Nebo ho koza nespase. O kozím mléku taky zítra. Taky jen trochu.
Dnes je pondělí, takže vidím něco papírového, pomíjivého, nepotřebného, recyklovaného. Anebo použiju inačejší výraz, upcyklovaného. A hle, taky nic nového, oficiálně je to tu na světě modrém už od roku 1994. Památný to rok... pro leckoho... no nic. Neoficiálně se upcykluje už hodně dávno.
Přestávka... během které jsem zpytovala sebe a to, co jsem stříhala a slepila, je-li to skutečně up. No ani není, ale zabavilo mi to a bavilo mi to.
