Modrá jako...

naděje, prý. Spí. Spánkem zesným. Teď jsem se lekla kočky, jak skočila oknem dovnitř. Asi to provedla, abych nenapsala, co mi zrovna napadlo. Dobře tedy.

Modrá barva barvička. Hvězdička hvězda je taky takový tvar nadějný. Nic nového to není, ono přece nic nového pod sluncem ani pod hvězdami není. Ale tenhle tvar papírové hvězdičky jsem se naučila jako druhý a pak, po čase, jsem si zkusila vyfotit postupný postup. Teď, s odstupem dvou měsíců, skoro přesně na den, si sem ty fotečky roztomilé rozněžněle vlepím. Ach, to je krása. Sama. Jak je to s tou samochválou? Jako s něčím jiným? Možná je to tak jen s tou okatou. S tou zakapuckovanou, zavázankovanou, zavysokopodpatkovou to je asi ouplně jináč.

Ještě mám psát něco dál? Nikoliv. Lepší si číst lepší. Tohle jsem četla dnes, pokoutně v pracovní době z cizího papírového časopisu přílohového, no a pak jsem doma pokračovala legálně (ano, poskytovateli internetového připojení jsem už nejnovější fakturu zaplatila).

Veselý a klidný, takový středoevropský večer přeju. A to všem, všem bez rozdílu, každému a každé          podle jeho, její a jejich chuti.