Nic, protože je to takové nic. Na něco, protože police je něco.
Mám starodávnou, skoro úplně retro polici, která se dala v dobách svého mládí zavírat skleněnými posunovacími dvířky. Odnesl je čas, nevím jak a nevím kam. Zůstala po nich drážka, kterou probíhalo relativně bezpečné sunutí. Je tmavohnědá, umělohmotná a vadila mi na pohled. Na každý. Ale jak jsem pak četla tu knížku, na které mě zaujala i obálka, a to až tak moc, že jsem si tu o /... tak mi to napadlo.
Dopadlo to. Než to dopadlo, vzala jsem obyčejný bílý osmdesátigramový papír od tiskárny. Své. To je na něm napsáno, na tom balíčku, že je takový, nepřevažovala jsem ho, nemám k tomu prostředky. Ale asi je. Pak jsem vysypala své prostředky finanční z peněženky a podle těch tam spících mincí jsem si obkreslila obloučky. Hrbolatě vystřihla a na tu polici jeden proužek vedle druhého a dalšího proužku nalepila tak, aby to navazovalo. Z dálky a s odstupem to vypadá docela dobře, jako všechno, docela. Takže tímto srdečně děkuji autorovi obálky za inspiraci.
