Zauvažovala jsem si poznovu při této příležitosti, jaké by bylo psát si otevřený skoro vše říkající deníček. Šeřík. Ale co kdyby mi to za čas zamrzelo a zmrzla bych. Pořád si říkám, že je i tak o čem psát, i když to není o tom nejbližším. Ačkoli a ačkoliv. Ano. Bez fotky mého rozpitého kafíčka (nic však proti němu jinde, naopak!) se všichni obejdou. I s obejdou. Zrovna tak jako bez pohledu na pár scvrklých a jinak hendikepovaných jablek. Upeču hraběnčiny řezy. Teda asi. Možná, až k tomu pečení dnes přistoupím, bude to zas jen jednoduchá jablečná buchta, sice dobrá, ale za to i rychlá. Ale ten rozkoší naplněný pocit při strouhání chladného těsta... ještě si to promyslím.
A jinak, pohoda. Stříhám si a lepím. Tohle zbytečno je vhodno tvořit na návštěvě. Nejlépe tam, kam člověk už nechce být dále zván. Tam, kde podlahu pokrývá koberec s vysokým tím... proč se říká s vlasem? srstí... jelikož vznikne spousta drobných odstřižků.
Tak. Krásné mírové ráno je a jenom ten víc než tříznakový název článku mi připomíná uplynulých pár půlhodin. Už ani neprší, to jen sousedka zalévá květiny, ani není konec světa, to jen vzdálenější sousedka vleče rozumně se vzpouzející dítě do školky a ten, kdo na mě jedním okem podmračeně kouká, je z obrovské kytice poslední zbylá, značně trvanlivá, lepá ostálka. Idylka.