Jsem v klubu... ono by se i o dalších uskupeních, v nichž se jevím, dalo s jistou nadsázkou mluvit jako o klubech, ale mám na mysli ten knižní s velkým K. Jsem tam celkem dávno a celkem to jde k prospěchu jejich i k mému, to členství mě prostě povzbuzuje k tomu, k čemu ten spolek byl stvořen. Čas od času nakupuju. A čtu. A nakupuju. A nečtu, daruju.

Onehdy (mám v plánu sepsat si jistou skupinu slov, tohle v ní bude) jsem si tu psala o koktejlech a o knížce o koktejlech. A tak. Tak jsem si ji pár dní po onom onehdy koupila (se slevou milou) a mixovala (s chutí velkou) a pila (s odvahou přiměřenou).

nesmyslného... a pomyslného, protože pravidelně denně bych si deník psát neuměla a nechtěla, ale takhle by asi vypadal dnešní zápis.

To už je víc než sto let. Hm, takovéhle počty by mi šly i v tuhle hodinu. V ten rok začal příběh, který je tím hlavním příběhem ve filmu Vzpomínky na Afriku, který jsem viděla kdovíkdy dávno a na který jsem narazila nedávno na dvou místech, kterými jsem se pohybovala. Takže proto jsem si ten film pustila dnes večer, teda skoro už včera to bylo, a užila jsem si ho. Užila jsem si ho večer hned při tom, kdy jsem se dívala a kdy jsem si sem tam zapsala pár vět. Užiju si ho ještě, až o něm budu přemýšlet, ale jen tak zlehka...

Dnes jsem zjistila další kousek toho, co postupně zjišťuju o světě a o životě na něm.

byl úplněk, úplněk byl, bylo blaze, blaze bylo :) Utrhala jsem včera k večeru hrst jahod měsíčních, ulila mléka, usypala cukru a umixovala jsem jahodový koktejl. Upila a už se začaly dít věci. Uvědomila jsem si, že to, co jsem si dřív vlastně skoro i přála, anebo by mi to přinejmenším nevadilo, tak to už bych nikdy nechtěla. Užuž bych skoro řekla, že jahodový koktejl je kouzelný nápoj. Uvidíme :)

Od malička mám ráda všelijaké drobnosti, blbůstky, radůstky, zakutálenosti, nepatrnosti, krásnosti... takové ty malé, milé, míjivé... věci. Slovo věc je pro ně málo. Stačí jiné málo a začnu si je vybavovat. Ani nemusím přivřít oči a zároveň s písmenky teď vidím ty poklady.

Nezapomněla jsem, že jsem si tady psala o knížkách vystavených v papírovém magazínu knihkupectví a slíbila jsem si, že dopíšu. Byl to magazínek dávný, dubnový. Duben ale není až zas tak daleko od srpna, teda jak se to vezme. Od té doby událo se toho dost a dost a nebyla to vždycky jen radost... ale tak třeba v tom byla i nějaká poučnost. Je srpen a dostala se mi ta dubnová věc do rukou. Než ji vyhodím a předtím možná rozstříhám, dolistovala jsem ji, když prý nikdy není pozdě. Nevím. Pozdě bycha honit. Ale co bych se s ním honila, ať si běží.

Někdy to tak je. To někdy je to tak je ve dvou celkem dost známých písničkách. Ani o nich nebudu zmiňovat se. Nebylo by to bezbolestné. A proč přidělávat bolesti si. No a když odhlédnu od písniček k běžnému životu, tak někdy je to tak v životě nejspíš ve dvou dnech ze dvou. O nocích ani nemluvím. Natož o rocích.

Včera večer jsem se dívala na televizi... ano, ano... :) na vyhlašování varských vítězů, a tak jsem viděla ukázku z filmu, ve kterém je slečna, dívka, a ta má u sebe panenku. Když jsem si tady včera k polednímu psala o dvou panenkách, napadlo mi, kde je asi ta třetí do třetice. Scházela mi. A už je tu. Je vidět i tady. Tohle, co jsem slyšela a co jsem si přečetla, je vlastně jediné to, co o tom filmu vím. Nerada vím o něčem moc předtím, než sama vidím nebo čtu.