Třetí panenka

Včera večer jsem se dívala na televizi... ano, ano... :) na vyhlašování varských vítězů, a tak jsem viděla ukázku z filmu, ve kterém je slečna, dívka, a ta má u sebe panenku. Když jsem si tady včera k polednímu psala o dvou panenkách, napadlo mi, kde je asi ta třetí do třetice. Scházela mi. A už je tu. Je vidět i tady. Tohle, co jsem slyšela a co jsem si přečetla, je vlastně jediné to, co o tom filmu vím. Nerada vím o něčem moc předtím, než sama vidím nebo čtu.

Film Kukuřičný ostrov mi připomněl jiný ostrovní film, Kimssi Pyoryugi. Tomu, kdo mi o něm pověděl, děkuju. Opět. Ten film stojí za vidění. Rozhodně. V obou filmech je kromě ostrova i kukuřice. Co dalšího mají společného... Jsou o lidech? V jednom je panenka a ve druhém panák? A dál... nevím, ale dost možná i ten Kukuřičný ostrov uvidím, jednou.

Ještě jedna chvíle u televize se mě včera dotkla, a to ta, kdy se jeden za druhým objevovaly portréty lidí od filmu, těch lidí, kteří nedávno umřeli. Tolik lidí... a z nich dost s takovýma hodnýma, laskavýma, chápavýma, moudrýma očima. Asi se nemusíme bát umřít, když je tam, na té druhé straně nebo stranách... nebo kdoví, jak to jam je... tolik lidí s takovýma očima. Jistě, i těch dalších, ale myslím, že tam snad už všichni chápou, co tady nechápou a nechápeme a nevíme... třeba protože tady k tomu není čas? Příležitost? Podmínky? Vůle a chuť...

Můj večer u televize pokračoval. Přepnula jsem a dívala se na zbytek sociální sítě. Teda na zbytek Sociální sítě. Na fb nejsem, ne. Mám náhodou rozečtenou knížku Lean in, Opřete se do toho, od Sheryl Sandbergové. Ještě jsem z té knížky moc neučetla, ale co zatím nejvíc přitáhlo mou pozornost, jsou popisy autorčinina původně ne moc vysokého sebevědomí. Uvedla dost příkladů, až jsem si říkala, že přehání, protože americká výchova je přece jiná než česká... no možná před lety, kdy byla vychovávána ona, to bylo trochu jinak. Rozdíly jsou v rodinách, možná je to v genech, a rozdíly jsou možná někdy i mezi kluky a holkami. Ať už je to tak nebo tak, je zajímavé porovnat, jak před časem na stejnou situaci zareagovala ona, autorka, a její bratr. Oběma kdysi jejich protějšky zrušili sobotní rande. A ta reakce? Ona: nešťastná, dlouze přemýšlí, co udělala špatně. On: krátce: "Ta holka netuší, o co přišla."

Jsem zvědavá, co se dočtu dál. Myslím, že my jako ženy sebevědomé být můžeme a budeme, ale když už tu dnes píšu o panenkách, tak panenky a pocity, které máme, když je máme v náručí, ty nám holkám zůstanou.

(no a  ještě doplním citátek, protože je o tom, že tvoření baví)