Frantiska | Někdy je to tak

Někdy to tak je. To někdy je to tak je ve dvou celkem dost známých písničkách. Ani o nich nebudu zmiňovat se. Nebylo by to bezbolestné. A proč přidělávat bolesti si. No a když odhlédnu od písniček k běžnému životu, tak někdy je to tak v životě nejspíš ve dvou dnech ze dvou. O nocích ani nemluvím. Natož o rocích.

K tomu, o čem jsem včera a nejen včera přemýšlela, ke mně přiletěl film, přesně toho se týká. Toho, co sdělení času, kdy nastane konec místního života, způsobí. Nehledě na to, kolik toho života ve skutečnosti ještě zbývá. Svíčka dohořívá. Kdekomu. Ale ona i při tom dohořívání hoří a kdybych to brala pesimisticky, tak začne nezadržitelně dohořívat už okamžikem vzniku plamínku, ještě než se dostane ohýnek z knotu k vosku. Takže jde jen o to, jak se na to podívám. Úhel pohledu. No nic. Prostě je to tak a svíčky nám hoří a dokud hoří, tak hoří.

Dostala jsem radu, abych moc nepřemýšlela. Teda, že je někdy lepší nepřemýšlet... Nepřemýšlení je vlastně jednoduše řečeno ten stav bez myšlenek. Asi na tom něco bude. Tak už nic neříkám, jen odkaz na film, který o tom, o čem jsem se pokusila psát si já, mluví nesrovnatelně lépe, tišeji i hlasitěji, barevně a z víc stran. A té slečně doktorce to tam sluší v každé chvíli, ať dělá, co dělá, jak jen to dělá? No dobře, nebudu ani o tomhle přemýšlet, ono je to vlastně jasný. Díky Ti, Sluníčko.

The Angriest Man /...