Někdy to tak je. To někdy je to tak je ve dvou celkem dost známých písničkách. Ani o nich nebudu zmiňovat se. Nebylo by to bezbolestné. A proč přidělávat bolesti si. No a když odhlédnu od písniček k běžnému životu, tak někdy je to tak v životě nejspíš ve dvou dnech ze dvou. O nocích ani nemluvím. Natož o rocích.

Včera večer jsem se dívala na televizi... ano, ano... :) na vyhlašování varských vítězů, a tak jsem viděla ukázku z filmu, ve kterém je slečna, dívka, a ta má u sebe panenku. Když jsem si tady včera k polednímu psala o dvou panenkách, napadlo mi, kde je asi ta třetí do třetice. Scházela mi. A už je tu. Je vidět i tady. Tohle, co jsem slyšela a co jsem si přečetla, je vlastně jediné to, co o tom filmu vím. Nerada vím o něčem moc předtím, než sama vidím nebo čtu.

Dnes mám spoustu práce, času tak akorát.

Nemusí každý všechno. Číst, dělat, vidět... chtít. Ani část z toho všechna.

Je ráno, další den... obyčejný, obyčejnost jedna za druhou... A pak mi napadlo, že emoce se nemusí dostat ven jen slzami, ale třeba písmenky. Písmenka jsou kromě spousty jiného, čím vším jsou, taky slzami. Krása. Jedna slza za druhou skáče na monitor podle toho, jak jim posílám povel. Z hlavy, ne, ze srdce do hlavy a z hlavy do prstů a z prstů na klávesnici a z klávesnice na monitor a pak na síťku pavoučí. Pavoučice.

Před hodnou chvílí začali zpívat ptáci. Na východě světlá nebe. Měli bychom se soustředit na to důležité a to ostatní nechat plavat. Zjednodušíme si to tím tak. A teď si zjednotním to množné číslo a zruším podmiňovací způsob. Protože se nebudu schovávat za ostatní, když jde o mě. Protože proč bych to měla něčím podmiňovat.

Františka si vymyslela obrázek. Znamená to, co znamená, ale protože mi myšlenky jdou tam, kam jdou, tak jsem si našla jiné takové podobné obrázky a jsou taky hezké. Takové jsou takové časem prověřené a hlavně hlavami vědoucími a vědeckými... Vědecká hlava. Hlava vědce. Nevím. Světla a stíny. Více a méně.

Žehlila jsem, žehlila a žehlila a mezi tím vším žehleníchtivým oblečením, ručníky a utěrkami jsem žehlila i háčkovanou dečku. Vypínat ji pomocí ostrých nerezavějících špendlíků s něžnými barevnými hlavičkami, to já teda ne, na to nejsem dostatečně trpělivá. I když už jako malá a podle fotek občas i roztomilá holčička, z čehož jsem ovšem velmi rychle vyrostla, jsem měla ty malé barevné špendlíkové hlavičky ráda. Totiž líbily se mi. Připadaly mi jako malé ozdobičky, na které se dalo dívat a vybírat si z jehelníčku babičky a maminky, případně tety ty nejhezčí. Modré, černé, zelené a mezi nimi červené, ale nejradši takové s neurčitými barvami... Z obliby prohrabávání se v šicích potřebách jsem nevyrostla, špendlíků s barevnými hlavičkami mám svou vlastní sbírku, ale k usměrňování tvaru háčkovaných pokrývek je nepoužívám. Ne že bych to vůbec nikdy neudělala, ale je to už dávno.

Realita se mění a my se měníme v něčem a neměníme v něčem jiném a pořád je to stejné. Stárneme, lenivíme, víme. Nevíme. Slova a skutečnost. Internet a skutečnost. Skutečnost na internetu a skutečnost vedle klávesnice. Zkušenost. Zlomená tuha. Hasne. Sny zní.

Nedávno jsem někde nevímkde načetla novinku, že je lépe sníst jednou za týden jednu celou tabulku čokolády než jednou denně jeden čokoládový díleček. Možná jsem si tu informaci vyložila trošku jinak, než jak opravdu zněla, prostě jsem ji pochopila podle svého. Tak už to bývá, člověk snad skoro jakékoli sdělení k němu přicházející pochopí tak, jak chce, jak se mu chce, jak je naladěn, rozladěn, rozzloben, rozlícen nebo rozlíbezněn. Prostě tak.

Proč to jde jinde trochu jinak? (někde je hůř, já vím) Proč něco považujeme za důležité a něco ne? (záleží na každém, na zkušenostech, povaze, rozhledu a na každé situaci a na kdoví čem všem, taky vím) (ale stejně)