Frantiska | břink a cink

Je ráno, další den... obyčejný, obyčejnost jedna za druhou... A pak mi napadlo, že emoce se nemusí dostat ven jen slzami, ale třeba písmenky. Písmenka jsou kromě spousty jiného, čím vším jsou, taky slzami. Krása. Jedna slza za druhou skáče na monitor podle toho, jak jim posílám povel. Z hlavy, ne, ze srdce do hlavy a z hlavy do prstů a z prstů na klávesnici a z klávesnice na monitor a pak na síťku pavoučí. Pavoučice.

Opět věnuji vděčnou myšlenku škole, která mě naučila psát hmatovou metodou. Možná je to důležité. Je to důležité. Sdělit. Sama sobě. Sama sově...

Docela by mě zajímalo, ne vůbec ne, je mi to celkem jedno, ale to rozdělení lidí na sovy a skřivany, co s tím? Jsem ranní sůva. Asi. Teď je venku něžno. Zpívají ptáci. Ptactvo boží. Svítí ještě několik hvězd. Jsem vzhůru už chvíli, viděla jsem ještě voj velkého vozu. Velkého vozu? S velkým? Když je velký? Je malý, ten Velký vůz, na obloze ho zakryju jednou dlaní... V minulých dvou dnech jsem udělala dvě děsivé hrubky a mrzí mi. To je ten rozdíl, někdo je dělá a nemrzí ho. To. Já když je udělám a dělávám je... tak mě to mrzí a stydím se za ně a přemýšlím, proč se to stalo. Tak.

Proč ty slzy. Proto. Proč ta písmenka. Proto. Protože jsem, když jsem si nepsala sem, psala jinam a zbytečně dlouze a otravně. Tady to tak neobtěžuje.

Kromě ptačích hlasů slyším i jiné zvuky. Slabé, z dálky.

Tlukot lidských srdcí... jaké by to bylo, kdybychom slyšeli ten zvuk. Byl by tichý, ale stále přítomný. Asi bychom na ten zvuk byli zvyklí, takže bychom ho nevnímali. Ale kdybychom chtěli, slyšeli bychom, jak našim bližním srdce tluče. Na poplach, rozrušením, klidně a pevně, mírně a stále... A zatím neslyšíme ani své vlastní srdíčko. Ale ono tam je.

Taková myšlenka... zjevně objevná... srdce v hrudním koši. Asi potřebuju sladkou snídani...