Prodavačka prodejny

Františka si vymyslela obrázek. Znamená to, co znamená, ale protože mi myšlenky jdou tam, kam jdou, tak jsem si našla jiné takové podobné obrázky a jsou taky hezké. Takové jsou takové časem prověřené a hlavně hlavami vědoucími a vědeckými... Vědecká hlava. Hlava vědce. Nevím. Světla a stíny. Více a méně.

Dnes jsem četla, že kdes hledají prodavačku prodejny. Jestlipak ona může stát v té prodejně a prodávat tu prodejnu zevnitř nebo musí stát na chodníku a jestlipak dostane přiměřené ošatné a obutné do sloty a nepohody. A deštník. Asi ne. V dnešní době. A bude ta prodejna prodána i s tou prodavačkou? Prodává ta prodavačka tedy i sama sebe? A až ji někdo koupí, tu prodejnu, bude tam moci zůstat, ta prodavačka, a prodávat dál? Obě, prodavačka i prodejna to mají těžké. Jen já to mám lehké. Více méně. Méně je více. A více není méně, ale někdy je z více méně. A někdy není lautr nic a kde nic není, ani smrt nebere.

A to mi přivádí k myšlence. Nedávno jsem slyšela hřímání proti léčitelům, těm takzvaným, kteří tahají z lidí peníze a nakonec je nechají umřít, ne ty peníze, ale ty lidi. Ano, mělo by se to postihovat. Ano, nemělo by se to dopouštět. Ale co takoví lékaři, kterým umře pacient. Nebo pacientka. Takových už umřelo, nakonec umře každý, ale mám na mysli ty, kteří ještě nemuseli umřít, nebo ne tak. (O tomto se zmiňuju jen okrajově, je to vážné téma a abych o tom mohla psát neokrajově a vážně seriózně, musela bych se vážněji zamyslet, vím. Věřím, že všichni všechno myslí dobře a nemyslí jen na sebe a na k sobě se blížící peníze.) Naděje je drahá a není všechno jen tak jednoduché, není automaticky jedna celá skupina lidí zlá a druhá ta hodná. Nebo obráceně. Hranice vede jinudy. A slunce se kloní k obzoru.

Nenechte lidi bez dozoru, vždyť oni sami ani myslet neumí.
Ale proč?

(po čase: tenhle obrázek jsem v ten čas měla v profilu)