Frantiska | Záhada zapomenuté pikotky

Žehlila jsem, žehlila a žehlila a mezi tím vším žehleníchtivým oblečením, ručníky a utěrkami jsem žehlila i háčkovanou dečku. Vypínat ji pomocí ostrých nerezavějících špendlíků s něžnými barevnými hlavičkami, to já teda ne, na to nejsem dostatečně trpělivá. I když už jako malá a podle fotek občas i roztomilá holčička, z čehož jsem ovšem velmi rychle vyrostla, jsem měla ty malé barevné špendlíkové hlavičky ráda. Totiž líbily se mi. Připadaly mi jako malé ozdobičky, na které se dalo dívat a vybírat si z jehelníčku babičky a maminky, případně tety ty nejhezčí. Modré, černé, zelené a mezi nimi červené, ale nejradši takové s neurčitými barvami... Z obliby prohrabávání se v šicích potřebách jsem nevyrostla, špendlíků s barevnými hlavičkami mám svou vlastní sbírku, ale k usměrňování tvaru háčkovaných pokrývek je nepoužívám. Ne že bych to vůbec nikdy neudělala, ale je to už dávno.

A jak na to tak zvolna myslím, tak se mi zdá, že tahle činnost, míním tím to vypínání deček, je jistým způsobem meditace, soustředění se na kruh nebo jiný tvar se středem a okrajem a vzorem, který se opakuje. Většinou. A že si to ten, kdo to koná, určitě užívá. Nic nového nebude ani nedávná obliba mandal, protože dečkami, které jsou svým způsobem mandalózní, se obkládaly domácnosti už dávno, pak ani ne a pak zase trochu ano. Asi lidi a z lidí spíš asi ženy mívaly tu potřebu mít něco pravidelného, symetrického, okrouhlého a okouzlujícího na dohled. Pamatuju si pohled na parádní křeslo, na které se nesedalo, jelikož na jeho opěradle dlela dečka umně jemně uháčkovaná, naškrobená a vypnutá.

Jak jsem už psala, já dečky jako mé předkyně ani neškrobím (což bych asi měla), ani se nevypínám při jejich vypínání, jen je žehlím, a to celkem pečlivě, a chvilku mi to trvá, protože jejich okraje také povytahuju a snažím se o alespoň přibližnou pravidelnost kruhovou. Při tom posledním kruhovyžehlování památeční dečky jsem si všimla, že v jednom místě okrouhlého okraje schází pikotka. Jen tak nenápadně a nečekaně není na místě, kde by podle pravidel pravidelnosti a souměrnosti měla být.

Divila jsem se tomu omylu, té malé vadě oné krásy, kterou háčkovala před léty letoucími moje babička. Nevadí mi to, vůbec ne, nejsem štěně přemrštěně zaměřené na detaily (nebo že by tak trošku ano?), ale nabízí se mi otázka, na co asi tak naše babi myslela v tu chvíli, kdy tam tu pikotku vynechala. Jestlipak si toho pak všimla, a přesto se nevrátila, kus nevypárala a neuháčkovala ji tam, aby bylo vše správně a bez pochybení. Nebo si toho vůbec nevšimla. Kdo ví. To je taky vedlejší, hlavně bych ráda věděla, co ji tak vyrušilo, že chvilku nebyla soustředěná na okružní pikotky. Bylo to něco nebo někdo zvnějšku nebo nějaká myšlenka zevnitř? Nevím. A asi by to teď nevěděla už ani ona.

Když jsem se tak zlehka zaobírala tou jednou neexistující pikotkou, podívala jsem se, co o pikotkách praví teta W., a docela mi pobavil původ toho slova. Nevěděla jsem, že pikotka pochází z francouzštiny, ze slova, které mi připomnělo pikýrování. Takže pikýrování, píchnutí a pikotky blízkými příbuznými jsou.