Pro.citnutí

Před hodnou chvílí začali zpívat ptáci. Na východě světlá nebe. Měli bychom se soustředit na to důležité a to ostatní nechat plavat. Zjednodušíme si to tím tak. A teď si zjednotním to množné číslo a zruším podmiňovací způsob. Protože se nebudu schovávat za ostatní, když jde o mě. Protože proč bych to měla něčím podmiňovat.

Život je tak průzračný, čistý a jednoduchý a já se snažím si ho a to pořád něčím komplikovat, abych to, co je důležité, mohla ztratit pod vrstvou nedůležitých hloupostí. Starostí. Záležitostí. Papírů a všeho možného. To, co teď napíšu, to není sprosté slovo, i když se nahlas a ve společnosti, aspoň v té, ve které se pohybuju, se v tom svém pravém smyslu radši neříká. Milovat. Tavolim... tavolín je rostlina. Aha, není, prý je to talovín. Tak trošku. Ale to mi připomíná kravín. No nic. Odkvetl, ale zas pokvete. Něco pořád zůstává, třebaže skryto.

Dýchat. Vnímat. Cítit. Sounáležet. Jít. Plout a plynout. A pak se rozplynout tam, kde se rozplyneme všichni. Hm. Cítit nechuť k rozplývání se s některými jedinci. No co, nenutit se k tomu, co zrovna teď nejde snadno. Počkat s tím a začít s něčím jiným.

Láska. Aksál. Skrz naskrz. Uchopitelnost a úsměv. Ústraní. Ustrnutí. Vteřiny. Nádech a výdech. Šum svítání, šum kol na asfaltu. Řidič a jeho volant. Tnalov. Lov volů. Rozplynutí a zmizení myšlenky. Kudy, kudy, kudy cestička. Neplakej. Majdalenko

Pestalozzi, Magdalénka

Nejsem opilá :) ani nic podobného, to jen ti, co mi před chvilkou prošli pod oknem, ti zněli jako jdoucí odněkud domů, do koupelny a do ložnice. A přitom ptačí zpěv a nápadné svítání a něco je jinak, než bylo včera. A něco je pořád stejné. Tak to je.

...

Čtu to po víc než roce, nechávám tak, jak to bylo, a připomínám si s respektem pocit, který ve mně tehdy vznikl a který mě daleko přesahoval, ve kterém jsem se zničehonic ocitla. Stojí za to si psát, sama pro sebe. A pro druhé... to nevím, díky píše vidím, že to tu pár (desítek... dokonce) lidí otevřelo, možná by mi zajímalo, jestli to někdo četl a co z toho měl, :) třeba kopřivku.

Potřebovala jsem v té době vidět city (včetně vzteku) a stupně soucítění z víc stran najednou, od začátku do konce a od konce do začátku, což tady vyznělo podivně, ale chtěla jsem je vidět celé, z různých stran, možná i "jen" odražené v zrcadle. To mi v té době pomáhalo. A trochu i to, že prsty a klávesnice a monitor a oči tu i tak pořád jsou.