Dobré odpoledne. Měla jsem najednou rozečtené čtyři knížky. Do včerejška. Teď už jen tři, neboť jednu jsem zdolala, avšak musela jsem se malinko přinutit. Řekla jsem si, že dokud nedočtu tuhle, nebudu pokračovat s těmi dalšími. Samé lákavky to jsou, všechny čtyři. Ta dočtená je zase jako ta minulá má dočtená dětská. Vracím se do svého šťastného dětství. Asi. Asi ne :)

Kniha ta je pro děti od jedenácti let. Pokud bych ji v tom věku četla, byla bych z ní... nejde jinak napsat než hotová. (Byla jsem taková citlivka, teď jsem asi víc cynická. Citlivá cynička jsem od útlého dětství. Na svět velký i na jeho nepatrné členy a členovce myslím i teď.) Hotová ve smyslu připravená k akci :) chichi. No, možná. Tak to ostatně, podle mě, bylo cílem pana autora – výzva: tak dělejte s tím děti něco, je to na vás. Možná by mi tenkrát ta knížka měnila život. Ale asi ne úplně, protože rozmanitých knížek a vlivných okolností jsou spousty. Ovšem svůj vliv na mě tahle knížka má.

V červenci bylo léto a teď je listopad a je podzim. Postřeh, to já teda mám. V červenci jsem si psala o jedné knížečce, která obsahuje dva celky. Vlastně tři, s úvodem. A myslím, že tam byl i závěr. Tak teda celkem dva celky hlavní. Psala jsem si v červenci o jednom z nich, dnes to dokončím druhým. Proč jsem čekala na dnešek? Asi to tak mělo býti. Jak jinak. A jinak, díky jednomu slovu, které jsem si sem minule napsala, jsem užitečně využila volný čas, přečetla jsem si na netu Píseň Šalamounovu, celou a bez přeskakování, jen s poodcházením, to když jsem chtěla vědět, jak vypadá některá rostlina nebo kdo je ta dáma na Š.

Přečetla jsem si dnes knížku, která se mi líbila. Aby taky ne, když je pro děti od šesti let (tak se to aspoň píše uvnitř knížky). A taky pro jejich rodiče je. Jediné, co bych jí asi vytkla, té knížce, kdybych byla dnešní, tolika dojmy nasycované dítě, by asi bylo, že není zrovna moc akční úplně od samého začátku. Kolem poloviny už ano, a to poměrně hodně, až jsem byla překvapená, jak hodně, jen se tam dočíst. Ovšem kdybych si ji já mohla přečíst od začátku do konce ve svých sedmi, osmi, devíti, desíti letech, tak bych z ní byla nadšená. To jsem i teď, ale už to není tak přesně dětské ono, ačkoli někde mezi jinými moudry a pamoudry jsem se dozvěděla, že šťastné dětství se dá zažít v každém věku. Tak třeba ano.

Podlehla jsem...  :) Bylo pro mě neodolatelně lákavé použít taková nebo podobná slova, jaká jsem si právě vepsala do nadpisu.

Tak o čem? Když si tady píšu, píšu o tom, o čem píšu. Jen sem tam sem pohodím nebo prohodím něco, čemu víc a nebo jinak rozumí (by rozuměl, kdyby to četl) ten, kdo o mně ví víc, anebo ví víc o tom, o čem právě píšu. Tak o tom teda píšu, když píšu, ale někdy i o něčem dalším, co neví ani ten, kdo o mně ví víc. Nebo ani já  :)

Ale tak každý něco víme. Asi bychom si úplně všechno neměli nechávat sami pro sebe. Svoje myšlenky, nápady, radosti a bolesti. Nakonec, lidi si psali nebo vyprávěli odedávna. Od začátku. Jen o myšlenkách, radostech a bolestech těch druhých, o těch to asi tak úplně neplatí, někdy by přirozená lidská drbavost měla poslouchat taktní mlčenlivost.

A pak je tu Literatura. Umění. Se mění. Kvůli a díky ní. Ní, době. Kdyby se nedělo, co se děje, nepsalo a netvořilo by se to, co se tvoří. Roky i hromady smetí letí.

Někdy se neumím začíst do knížky, o které si myslím, že se mi bude líbit, nebo ji nedočtu v jednom tahu, nebo vůbec. Obojí trojí je víc mnou a mými okolnostmi než těmi knížkami. S lidmi to mám podobně. Někdy se od knihy a někdy i od někoho těžko odtrhuju a jen postupně a pozvolna pouštím tam, kam patří a chce patřit. A pak se ještě vracím, aspoň v myšlenkách. Ke knížce, o které si budu dnes psát, jsem se po přestávce vrátila a dočetla ji. Jsem za to ráda už jen pro ten tam tak živě a hluboce prožívaný (popisovaný a čtený by byla moc vlažná slova) vztah mezi matkou a dcerou a dcerou a matkou a i pro vztahy další.

Tu knížku jsem zaregistrovala díky názvu složenému ze dvou významem od sebe vzdálených výrazů. (ehm... každou chvíli kulím oči, co jsou mé prsty schopné napsat) Propojování se mi líbí, nezapomínám, že spolu všechno souvisí. A k tomu mi jméno pana autora zaznělo skoro jako šije, což zaladilo s názvem knížky, takže důvod k přečtení jsem měla velmi pádný :)

Věděla jsem, že to nebude od začátku do konce zrovna moc lehká zábavěnka, ale i ta se tam našla. Text je psaný lehce, zajímavě a jak že se to říká? No... jo, čtivě. Hned na první stránce, ve skutečnosti je ovšem až sedmá, se padesátiletý člověk seznamuje vícero svými smysly s houslemi. Já jsem housle taky nikdy v životě v rukou nedržela. Měli jsme sice na hudební výchovu pana učitele houslistu, ale housle ani bezpečně uzavřené ve futrále jsem mu do kabinetu nenosila, nosil-li mu je někdo. Pochybuju. A nepamatuju se. Nepamatuju se na hodně věcí. Na víc věcí si ani pamatovat nemůžu, tak o pár z nich čtu. By se asi mělo. Rozšiřovat si obzory a nedívat jen na svůj práh a na svůj dnešek. Ono fakt není jen tady a teď a já. Možná jsme zhrubli tím, čím jsme se mohli zjemnit. Stalo se absencí lásky... Sykavky. K bližnímu. Nemyslím bližního čtyřnožce, toho je milovat snazší, ten toho mnoho nechce.

Tenhle způsob léta... ale tak ne, snad mám na to najít jiná slova, tak třeba... no tak právě teď nemám. :) Chtěla jsem napsat, jak koukám na lidi z různých oblastí světa, kde je dlouhé horko běžné. Zdají se mi trochu pohodlnější, nespěchají a tak dále a dále... Kdo ví, možná nás tohle počasí postihlo i proto, abych si uvědomila, jaké je to v takovém žhavu žít den za dnem a vidět, co se mi chce a nechce a kdy. Zkouším si projít se v botách toho druhého. A zrovna dnes se mi chtělo chodit bosá a cítit kamínky a písek a trávu, nebo to, co z ní zbývá.

Všimla jsem si, že když se na píše vkládá obrázek do článku, že si můžu vybrat, jak ho chci vložit. Může být i obtékán. Objev. A můj nejnovější objev je třešňový jogurt ledabyle promíchaný s kysanou smetanou. Přiměřeně sladké a chladivé. Hodí se, až zase udeří tolik stupňů najednou jako nedávno. 

Když bylo horko minule, takové to úmorné, začala i skončila jsem číst knížku, která mi přišla místy taky tak trošku úmorná, a to hlavně množstvím informací v ní shromážděných. Nebo ani ne tak množstvím, jako jimi samotnými. Je toho prostě dost. Až nad hlavu. Kdejakou.

obloha. O blahu života a jeho zákoutích, kouscích a koncích jsem si jednou s jedním člověkem povídala a přitom došlo k doporučení. Bylo s přátelstvím zaobalené v hedvábí a v rozmarýnové vůni. No vážně :) Proč je vlastně teď tak oblíbená levandule, když třeba zrovna rozmarýna voní líp? Aspoň mně teda, teď jsem se šla znova přesvědčit. Květy, použití, nebo je v tom něco takového jako v červeném víně?

Ptáci skřehotají. Vítr fouká. Kočka přede. Hodiny tikají. Je ticho.