Kniha ta je pro děti od jedenácti let. Pokud bych ji v tom věku četla, byla bych z ní... nejde jinak napsat než hotová. (Byla jsem taková citlivka, teď jsem asi víc cynická. Citlivá cynička jsem od útlého dětství. Na svět velký i na jeho nepatrné členy a členovce myslím i teď.) Hotová ve smyslu připravená k akci :) chichi. No, možná. Tak to ostatně, podle mě, bylo cílem pana autora – výzva: tak dělejte s tím děti něco, je to na vás. Možná by mi tenkrát ta knížka měnila život. Ale asi ne úplně, protože rozmanitých knížek a vlivných okolností jsou spousty. Ovšem svůj vliv na mě tahle knížka má.
Čtení mi přišlo mírně komplikované, nejen protože jsou v knížce dvě dějové roviny. To zní trochu trapně vznešeně... a kdoví, jestli je to vůbec tak. Prostě dvě plusmínus šestnáctileté slečny žijí každá ve své době. Moc neprozrazuju, to je bílé na zeleném na zadní straně knížky. Doby jejich mládí jsou od sebe vzdálené sedmdesát let. Kniha vyšla v zemi původu v roce 2013, u nás loni, příběh se odehrává na konci roku 2012, kdy právě slaví šestnáctiny jedna ze slečen. Ta později narozená se v knížce zjevuje méně, žije na stejném místě jako ta dříve narozená a má pěkné jméno, i když pro naši zemi s trošku jiným odstínem zabarvení. Zabavení se. Pak je tu žena jménem Ester, což je jméno krásné a významem významné. Dále se děje aktivně účastní chlapec Jonas, pan doktor Benjamin, rodiče hlavní hrdinky Anny, Annina prateta Sunniva, anebo spíš její odkaz, kamarád Arab nevím jakého jména, pradávný Aladin a pak zvířata, rostliny, ropa, oxid uhličitý, lhostejnost, ziskuchtivost, krátkozrakost, jednoduše... nahnutý osud života na Zemi.
Je to jednoduché anebo strašně komplikované, takové buď anebo. Pan autor myslí na to, co by se dalo udělat s tím naším stále omílaným a stále upozaďovaným životním prostředím a mizením živočišných i rostlinných druhů. Druhů i ve smyslu ti, kteří tady s námi žijí a bez nichž se sice nějak obejdeme, jasně, vždyť třeba všechny ovocné stromy se dají opylovat kvítek po kvítku ručně štětečky, viz obrázek na deskách knihy, ale scházet tu přece budou.
Četla jsem o tom, co je vlastně doopravdy a co je představa, čemu věříme, že je prostě tak a že to jinak nejde, k jakému jednání jsme manipulovaní, co vidíme zkresleně, co jsou jen naše hry a jak by se lidská hravost dala využít k prospěchu těch našich živých druhů - rostlin a zvířat, a tím pádem i k prospěchu našemu. Jsem ráda, že jsem knížku dočetla, i proto, že perličky tam jsou. Třeba v první řádce na straně 171 je, myslím, velmi dobrá definice pesimismu. Líbí se mi upozornění pana autora na rozdíly v tom, jak se mluví a jaká je skutečnost, jeho pošťouchnutí ke čtení starých autorů, dávných bájí a v řádce neposlední uvedené přesvědčení o víře. Víra je důležitá. Asi jako ponožky na nožky. Víra v ponožky je důležitější než víra v boha. Ne, vážně jsem si ve svých dobách nedávno minulých vyzkoušela, že víra je síla. A zdraví sílu najdeš v sýru. Kozím, protože koza je chytrý tvor, ale neměla by se nechat, aby spásla, nač přijde. :) Tohle byla jen ukázka spojitosti přečteného a zažitého.
Dost i na mě působí současné neveselé téma, uprchlíci. V té knížce přicházejí až na sever Norska a někteří s sebou nesou vzpomínky na své zmizelé bohatství, které získali jejich předkové těžbou ropy, což, jak pan autor upozorňuje, se netýká jen míst, odkud uprchlíci před nesnesitelným horkem a vše zasypávajícím pískem odcházejí, ale i jeho země. Vytěžit vše, co lze... Starost a péče o naše vlastní děti, ale ve skutečnosti šílená lhostejnost k jejich vnukům. Myšlenka v knížce je pěkná a není naservírovaná na fastfoodovém podnose. Možná je to vše napsané právě tak, aby o tom čtoucí ještě dlouho přemýšlel.
Když už si píšu sem, tak sem bez dovolení a s díky opíšu odkazy ze strany 183, která už není očíslovaná, protože příběh Anny končí a začíná na předchozí stránce.
Jostein Gaarder: Anna, Bajka o klimatu a životním prostředí Země