6 1 1

V červenci bylo léto a teď je listopad a je podzim. Postřeh, to já teda mám. V červenci jsem si psala o jedné knížečce, která obsahuje dva celky. Vlastně tři, s úvodem. A myslím, že tam byl i závěr. Tak teda celkem dva celky hlavní. Psala jsem si v červenci o jednom z nich, dnes to dokončím druhým. Proč jsem čekala na dnešek? Asi to tak mělo býti. Jak jinak. A jinak, díky jednomu slovu, které jsem si sem minule napsala, jsem užitečně využila volný čas, přečetla jsem si na netu Píseň Šalamounovu, celou a bez přeskakování, jen s poodcházením, to když jsem chtěla vědět, jak vypadá některá rostlina nebo kdo je ta dáma na Š.

Moje procházka minulostí pokračuje, ale už nebudu moc okolomluvit, úvod k tomu mému psaní o té knížce je na tomto místě. Teď už odcituji samotného autora:

Tento druh rozhovorů se opírá o autoritu slavných osob z dob dřívějších a nevím, proč se mi zdá, že z toho důvodu má takový rozhovor větší váhu. Dokonce i já sám, když čtu svůj spis "O stáří", mám někdy pocit, že mluví Kato osobně, nikoli já.

Když autorovi nebo autorce ožije postava (nebo požije ostava :) no, měla bych se trochu mírnit, i když proč vlastně), ať už historická, hysterická, stoická nebo třeba ff, je to pro něj a pro ni určitě okouzlující zážitek.

Jestliže bych tvrdil, že mě nejímá stesk po Scipionovi, jak bych to rád učinil, to ať posoudí moudří lidé, ale jistě bych lhal.

Jsem totiž skutečně dojat, poněvadž jsem byl zbaven takového přítele, jakým podle mého mínění nikdo nikdy nebude, a jak mohu tvrdit, nikdo nikdy nebyl. Avšak já nepotřebuji vůbec léku, sám sebe utěšuji, a nejvíce tím, že nemám podobný mylný názor, jakým se při odchodu přátel trápívá většina lidí. Myslím totiž, že se Scipionovi nic zlého nestalo, a jestliže se tu něco zlého přihodilo, pak se to přihodilo mně. Silně se pak trápit vlastními nehodami, to není láska k příteli, nýbrž sebeláska.

...

Přátelství totiž není nic jiného než vzájemná shoda ve všech názorech, které se týkají bohů a lidí, a je spojena s přátelskou přízní a láskou. Nad takové přátelství nedali lidem nesmrtelní bohové snad nic lepšího kromě moudrosti.

Pěkné, ne? Nejvíc se mi líbí, že autor nikde neřeší rozdíl mezi láskou a přátelstvím. Ano, psal jen o přátelství mezi muži, navíc mezi ctnostnými muži (co tehdy znamenalo slovo ctnost, a co znamená teď...) a o ženách vůbec nemluví, tak to teď taky nechám bez svého názoru. :) Ale když se zkusím podívat takhle čistě a z pohledu svého ženského, vidím, že muž je člověk a žena je snad přece taky člověk, tak s úlevou daleko a snad napořád zahazuju tu šťouravou otázku, jestli může existovat přátelství mezi mužem a ženou.

A pak je tady ta shoda ve všech názorech. Byl by to asi ideální stav.

Kdo se dívá na pravého přítele, dívá se jako na jakýsi svůj vlastní obraz. Proto přátelé, i když jsou vzdáleni, jsou u nás, nuzní přátelé žijí v nadbytku, slabí jsou silní, a co zní ještě směleji, zesnulí žijí s námi dále.

...

Čím tedy častěji uvažuji o přátelství, tím více se mi zdá, že je třeba uvažovat především o otázce, zda naše touha po přátelství nevznikla snad z naší slabosti a z nedostatku prostředků, aby vzájemným poskytováním a přijímáním dobrodiní a vzájemných úsluh dostával každý z nás a zase vracel, co si sám jako jednotlivec není schopen opatřit, či zda právě tyto vzájemné služby nejsou hlavním znakem přátelství. Avšak zájem o přátelství a důvod k němu je prvotnější a ušlechtilejší. Prýští totiž ze samotné naší přirozenosti. Prvním popudem k navázání vzájemné přízně a blahovolnosti je láska – z toho slova vzniklo v latině slovo přátelství (amor – amicitia). Přijímáme sice často různé výhody také od lidí, které máme v úctě a vážnosti, přičemž přátelství jen předstíráme, a též podle toho, jak to vyžadují současné poměry a dočasné okolnosti. V přátelství však není ani nějaké předstírání, ani přetvářka, vše je v něm upřímné a dobrovolné.

...

Přátelství jsou hodni jen ti, u nichž pravá příčina, proč jsou milováni, spočívá v jejich nitru.

...

A poněvadž je lidský život nestálý, prchavý a rychle pomíjející, musíme v každém životním období někoho vyhledat, koho bychom milovali a kdo by miloval nás. Vždyť odstraníme-li ze života lásku a oddanost, pak je odstraněna ze života také veškerá líbeznost a veškeré potěšení.

...

Kdyby živá vzpomínka na toto všechno měla zapadnout zároveň s ním, potom bych nemohl snést stesk po muži, s kterým mě tak těsně pojily velmi vřelé přátelské city. To všechno však nezmizelo, spíše je ještě živeno a zvětšováno stálým mým přemýšlením a vzpomínáním.

No, protože se nechci veřejně rozněžňovat a líčit, jak moc mě slova o přátelství těší číst, tak jen dodám, že mu asi nikdo neřekl, že někdy je lepší nepřemýšlet, ale prostě jen přijmout skutečnost. Anebo řekl a on přemýšlí a vzpomíná i přesto. Není v tom sám.

Dneska jsem vysoko nad svou obvyklou míru citovala, a to jsem ještě hodně vybírala a ubírala. Moudrých a od srdce jdoucích slov o přátelství je v tomhle díle hojně. Děkuji překladateli, vydavateli a samozřejmě autorovi, doporučitelovi, tiskárně, papírně, paní knihovnici a všem, tenhle text o přátelství je mi vzácný.

Markus Tullius Cicero: Laelius o přátelství