Krásné jsou v té knížce obrázky. Jsou na valné většině stran a jsou krásné. To už jsem říkala, že. Ale jsou. Hned ty pivoňky ze strany devět jsem si zkusila nakreslit taky. Že moc nemusím andělíčky, to jsem se už tady někde na blogísku svěřovala, ale andílci v téhle knížce, to je něco jiného. Líbí se mi i zvířátka, třeba pejsci, ti mi připomněli pejska Dášenku pana Čapka. Pejsci jsou v knížce důležití, protože umí být veselí a umí si užít svobodu, a nejdůležitější je ten, který se jmenuje podle své holčičky a ta se jmenuje podle dne, kdy se narodila. To je mi jako Františce, která není Františka, jen se na Františku narodila, dost sympatické.
Sympatické mi jsou a radost mi dělají knížky pro děti, ve kterých si něco pěkného najde i nedítě a dítě si toho lehkého vtípku nebo zaznamenané zkušenosti, moudrosti, narážky, zajímavého popisu způsobu života ani nemusí všimnout nebo nemá důvod si nad tím drahokamem ze slov povzdechnout. Když jsem si teď knížkou zalistovala, abych si připomněla, co bych o ní ještě mohla napsat, ale přitom abych co nejmíň prozradila, tak jsem mrkla na zmínku o tom, že mužské a ženské slzy vypadají úplně stejně.
Hromnice, aneb příběh tajemné stopařky, napsala Eva Prchalová a ilustrovala Zuzana Seye (Zuzana Seye ilustrovala i Jitřenku, to je taky kouzelná knížka)
A tohle je Hromnička, holčička, která se dostane, kamkoli chce.
