Tenhle způsob léta... ale tak ne, snad mám na to najít jiná slova, tak třeba... no tak právě teď nemám. :) Chtěla jsem napsat, jak koukám na lidi z různých oblastí světa, kde je dlouhé horko běžné. Zdají se mi trochu pohodlnější, nespěchají a tak dále a dále... Kdo ví, možná nás tohle počasí postihlo i proto, abych si uvědomila, jaké je to v takovém žhavu žít den za dnem a vidět, co se mi chce a nechce a kdy. Zkouším si projít se v botách toho druhého. A zrovna dnes se mi chtělo chodit bosá a cítit kamínky a písek a trávu, nebo to, co z ní zbývá.

Všimla jsem si, že když se na píše vkládá obrázek do článku, že si můžu vybrat, jak ho chci vložit. Může být i obtékán. Objev. A můj nejnovější objev je třešňový jogurt ledabyle promíchaný s kysanou smetanou. Přiměřeně sladké a chladivé. Hodí se, až zase udeří tolik stupňů najednou jako nedávno. 

Když bylo horko minule, takové to úmorné, začala i skončila jsem číst knížku, která mi přišla místy taky tak trošku úmorná, a to hlavně množstvím informací v ní shromážděných. Nebo ani ne tak množstvím, jako jimi samotnými. Je toho prostě dost. Až nad hlavu. Kdejakou.

obloha. O blahu života a jeho zákoutích, kouscích a koncích jsem si jednou s jedním člověkem povídala a přitom došlo k doporučení. Bylo s přátelstvím zaobalené v hedvábí a v rozmarýnové vůni. No vážně :) Proč je vlastně teď tak oblíbená levandule, když třeba zrovna rozmarýna voní líp? Aspoň mně teda, teď jsem se šla znova přesvědčit. Květy, použití, nebo je v tom něco takového jako v červeném víně?

Ptáci skřehotají. Vítr fouká. Kočka přede. Hodiny tikají. Je ticho.

S tímhle nadpisem si připadám jak v minibikinách (to mi došlo po přečtení včerejšího článku u Lvice), tak moc odhalujícně mi ten nadpis zní :) Do sepisování se (inspirována Rainbow, díky) pouštím z jednoho hlavního důvodu. Jsem totiž zvědavá, zda jsem vůbec schopná napsat jedenáct věcí o knihách v souvislosti se mnou. Vedlejší a důležitější důvod je ten, že je to tak jako tak tak zajímavé téma. Takže tedy nuže:

Dnes je včerejší zítra. Asi. Nejsem si tak úplně jistá.

Mám právě chuť psát obrázkovým písmem. Asi by to ale nebylo ono. Přinejmenším by to nebylo moc srozumitelné, ale kdo ví, možná bych tím úspěšně sdělila část svého nesdělitelna. Teď, jak mi umělá inteligence podtrhla to slovo, jsem zhluboka zaváhala nad s/z. Sdílení sdělitelného, nedělitelného podílu. Něco se holt nedá. No nic.

Krystal. Řekla jsem si, že tu knížku přečtu během tří volných dnů, které nám byly dány minulý týden. (proč bylo minulý pátek volno, kolik lidí v té válce předčasně umíralo a kolika lidem ti mrtví scházeli a schází, kolik lidí se nenarodilo...)

Pssst, pssst, radši tady nebudu zpívat, ani tichou ukolébavku ne, abych ho náhodou neprobudila. To jsem si jen tak na něj vzpomněla a pomyslela na to, co mně schází a co mi přebývá.

A tak jen stručně a tiše, abych nezapomněla, co jsem si sem mohla napsat, ale nenapsala. Však ono jen něco za zapsání stálo.

Rozečetla jsem knížku, dnes ráno ji četla dál, ale dál se mi už nechce, i protože je den a víkend, ale taky (protože kdybych chtěla, vezmu si ji k snídani, ale nevezmu, dočtu ji radši až večer) protože mám starost o ty lidi tam, jak to s nimi dopadne. Tak chvíli počkám. Do večera, do doby, kdy se rozsvítí hvězdy a určitě i ta hvězdička, ke které mluví Billie.