Spinkej, můj blogísku, hajej a spi...

Pssst, pssst, radši tady nebudu zpívat, ani tichou ukolébavku ne, abych ho náhodou neprobudila. To jsem si jen tak na něj vzpomněla a pomyslela na to, co mně schází a co mi přebývá.

A tak jen stručně a tiše, abych nezapomněla, co jsem si sem mohla napsat, ale nenapsala. Však ono jen něco za zapsání stálo.

Co určitě dvojtečka a trojtečka jak jsem si psala o té knížce, viz minulé, do nynějška nynějšího poslední psaní (nebudu opakovat ani jméno spisovatelky, ani název knížky, ani zem, ze které jsou, protože on by se sem pak někdo z té země určitě přišel podívat, a blogísek spinká). Takže jsem se v té knize dočetla a posléze jsem i usoudila, že ano. I sobě jsem to zpětně dovolila, ano, i kamarádovi se dá říct miluju tě a myslet to vážně a něžně a jemně a nevinně :) a být vděčný životu a mít radost z toho, že jsou na světě lidi, anebo že je na světě člověk, kterému se to dá říct a ... no a tečka. Se z toho nezfanfrním, přece.

Další, co bych si zapsala, kdybych si psala průběžně, by bylo pokračování vyprávění o panu vrátném, o němž jsem si tady zaznamenala, jakým je ostrým mužem na svém místě a že jsme si kvit. Psala bych hlavně o souvisejících spojitostech. Cha. Cha. Cha. Život je vážně zajímavý, když se nejde přímou a obvyklou cestou. Tolik asi. Kdybych o tom chtěla psát dál a přitom tak, abych zůstala v anonymitě, byly by to věty asi jak od tety K. Některá jména by se ani vyslovovat nemusela. Ne neměla, ale nepotřebovala. Tak.

Způsobová slovesa. Nutnost. Možnost. Záměr. Závěr.

(právě jsem dostala chuť na jablko červené) nebo modré?

(radostný výkřik sledovatelů hokeje by tenhle blogísek ze sna neprobudil, natož aby mně vadil, naopak :) tak uvidíme, uslyšíme)