Dobré ráno

Rozečetla jsem knížku, dnes ráno ji četla dál, ale dál se mi už nechce, i protože je den a víkend, ale taky (protože kdybych chtěla, vezmu si ji k snídani, ale nevezmu, dočtu ji radši až večer) protože mám starost o ty lidi tam, jak to s nimi dopadne. Tak chvíli počkám. Do večera, do doby, kdy se rozsvítí hvězdy a určitě i ta hvězdička, ke které mluví Billie.

Anna Gavalda, Billie. O té knížce jsem si tu psala to, co jsem se o ní dočetla, už je to dávno docela, ale říkala jsem si, že si ji přečtu. A vida, bylo to před rokem a měsícem. To jsem si toho tenkrát moc nenapsala. Zní to tak suše a studeně, na rozdíl od toho, jaký mám z té knížky dojem teď.

Jak jsem tak pár knížek od téhle paní přečetla, tak bych řekla, že má ráda jídlo, květiny a lidi. No dobře, tak  teda v obráceném pořadí :) A taky zvířata. A Francii a Paříž. A ty lidi, hlavně. "To jo, je to senzace, být stejní blbové, jako Pařížani! Rozčilovat se kvůli..." Tak jistě, mohla jsem si opsat úplně jinou větu, když už, ale tahle se mi líbí proto, že si místo Pařížanů můžu dosadit jméno lidí z našeho městečka a... užít si to v místě svém současném, kde kvetou sedmikrásky, stromům raší listy různým tempem a v různých odstínech zelené a i ani ne moc zelené a v zahradách kvetou třešně a tak nádherně jemně a něžně voní. A snídaně je na stole, skoro.