Měla jsem dvacet minut svých vlastních, čekaly na mě v prostoru mezi naším rozlehlým náměstíčkem a blízkým parkem, vlastně jsou to sady, podle jména, a tak jsem si na náměstí chtěla koupit zmrzlinu, sednout si na strakatě malovanou dřevěnou lavičku u květinového záhonu a číst si tenkou knížku o pražské bláznivosti, která mi spala v kabelce. Jenže před zmrzlinářkou stál shluk hlučných cizinců a nechtělo se mi tam ztrácet čas, tak jsem ho šla odložit do obchůdku s levnými knížkami. Utratila jsem desetkrát víc, než bych dala za zmrzlinu, ale odnesla jsem si s sebou několik papírových dobrot.

Důležitá otázka. Že kráčí o obdélníčky, důležité není. Jen některá čokoláda má dílky o čtyřech stejných stranách, natož aby běžně existovaly čokoládové krychličky. Pěkná, sice asi nepraktická, ale pěkná, by byla čokoláda ve tvaru čtverce. Třeba dvacet jedna (holčičí) krát dvacet jeden (klučičí) centimetr. Nebo radši 297mm. Nebo šedesát centimetrů...

Rýži. (pro toho, komu zní rýže líp. cinká.)

Myšlenkami věčně jinde a pak se musím ptát a na odpověď si počkat, protože ochutnávat vodu, ve které se rýže vaří? Ne. Přisolovat jen tak pro ujištění už osolené, to taky ne. To radši dosolit dodatečně.

Půl roku. Půl Luny na nebi. Půl noci neusínání. Půl grepu na misce skleněné pod cukrovým popraškem. Časem se zraje a sládne. Hladina cukru a hladina protilátek očkováním nabytých, ty ano, ty jsou někdy změřitelné.

Přečetla jsem knížku, tu, o níž jsem si tady níž psala, že se v ní bojím, a řekla si: fajn, další dílo, ve kterém se hned od začátku neví přesně kdo je kdo a co je co a kdo je jaký. Vlastně ví se, je to jasné a něžné jak obrázek pod obálkou na titulní straně, přece.

Dočetla jsem knížku. Co je na tom, asi tak? Tak ani nic, ale psát si se mi chce, ale ne moc, jen tak. Tak abych se nemusela moc namáhat, tak si napíšu o psaní někoho jiného. Zas tak.

Dobré odpoledne. Měla jsem najednou rozečtené čtyři knížky. Do včerejška. Teď už jen tři, neboť jednu jsem zdolala, avšak musela jsem se malinko přinutit. Řekla jsem si, že dokud nedočtu tuhle, nebudu pokračovat s těmi dalšími. Samé lákavky to jsou, všechny čtyři. Ta dočtená je zase jako ta minulá má dočtená dětská. Vracím se do svého šťastného dětství. Asi. Asi ne :)

Kniha ta je pro děti od jedenácti let. Pokud bych ji v tom věku četla, byla bych z ní... nejde jinak napsat než hotová. (Byla jsem taková citlivka, teď jsem asi víc cynická. Citlivá cynička jsem od útlého dětství. Na svět velký i na jeho nepatrné členy a členovce myslím i teď.) Hotová ve smyslu připravená k akci :) chichi. No, možná. Tak to ostatně, podle mě, bylo cílem pana autora – výzva: tak dělejte s tím děti něco, je to na vás. Možná by mi tenkrát ta knížka měnila život. Ale asi ne úplně, protože rozmanitých knížek a vlivných okolností jsou spousty. Ovšem svůj vliv na mě tahle knížka má.

V červenci bylo léto a teď je listopad a je podzim. Postřeh, to já teda mám. V červenci jsem si psala o jedné knížečce, která obsahuje dva celky. Vlastně tři, s úvodem. A myslím, že tam byl i závěr. Tak teda celkem dva celky hlavní. Psala jsem si v červenci o jednom z nich, dnes to dokončím druhým. Proč jsem čekala na dnešek? Asi to tak mělo býti. Jak jinak. A jinak, díky jednomu slovu, které jsem si sem minule napsala, jsem užitečně využila volný čas, přečetla jsem si na netu Píseň Šalamounovu, celou a bez přeskakování, jen s poodcházením, to když jsem chtěla vědět, jak vypadá některá rostlina nebo kdo je ta dáma na Š.

Přečetla jsem si dnes knížku, která se mi líbila. Aby taky ne, když je pro děti od šesti let (tak se to aspoň píše uvnitř knížky). A taky pro jejich rodiče je. Jediné, co bych jí asi vytkla, té knížce, kdybych byla dnešní, tolika dojmy nasycované dítě, by asi bylo, že není zrovna moc akční úplně od samého začátku. Kolem poloviny už ano, a to poměrně hodně, až jsem byla překvapená, jak hodně, jen se tam dočíst. Ovšem kdybych si ji já mohla přečíst od začátku do konce ve svých sedmi, osmi, devíti, desíti letech, tak bych z ní byla nadšená. To jsem i teď, ale už to není tak přesně dětské ono, ačkoli někde mezi jinými moudry a pamoudry jsem se dozvěděla, že šťastné dětství se dá zažít v každém věku. Tak třeba ano.

Podlehla jsem...  :) Bylo pro mě neodolatelně lákavé použít taková nebo podobná slova, jaká jsem si právě vepsala do nadpisu.

Tak o čem? Když si tady píšu, píšu o tom, o čem píšu. Jen sem tam sem pohodím nebo prohodím něco, čemu víc a nebo jinak rozumí (by rozuměl, kdyby to četl) ten, kdo o mně ví víc, anebo ví víc o tom, o čem právě píšu. Tak o tom teda píšu, když píšu, ale někdy i o něčem dalším, co neví ani ten, kdo o mně ví víc. Nebo ani já  :)

Ale tak každý něco víme. Asi bychom si úplně všechno neměli nechávat sami pro sebe. Svoje myšlenky, nápady, radosti a bolesti. Nakonec, lidi si psali nebo vyprávěli odedávna. Od začátku. Jen o myšlenkách, radostech a bolestech těch druhých, o těch to asi tak úplně neplatí, někdy by přirozená lidská drbavost měla poslouchat taktní mlčenlivost.

A pak je tu Literatura. Umění. Se mění. Kvůli a díky ní. Ní, době. Kdyby se nedělo, co se děje, nepsalo a netvořilo by se to, co se tvoří. Roky i hromady smetí letí.

Někdy se neumím začíst do knížky, o které si myslím, že se mi bude líbit, nebo ji nedočtu v jednom tahu, nebo vůbec. Obojí trojí je víc mnou a mými okolnostmi než těmi knížkami. S lidmi to mám podobně. Někdy se od knihy a někdy i od někoho těžko odtrhuju a jen postupně a pozvolna pouštím tam, kam patří a chce patřit. A pak se ještě vracím, aspoň v myšlenkách. Ke knížce, o které si budu dnes psát, jsem se po přestávce vrátila a dočetla ji. Jsem za to ráda už jen pro ten tam tak živě a hluboce prožívaný (popisovaný a čtený by byla moc vlažná slova) vztah mezi matkou a dcerou a dcerou a matkou a i pro vztahy další.