Frantiska | Osolila jsem tu rejži?

Rýži. (pro toho, komu zní rýže líp. cinká.)

Myšlenkami věčně jinde a pak se musím ptát a na odpověď si počkat, protože ochutnávat vodu, ve které se rýže vaří? Ne. Přisolovat jen tak pro ujištění už osolené, to taky ne. To radši dosolit dodatečně.

Půl roku. Půl Luny na nebi. Půl noci neusínání. Půl grepu na misce skleněné pod cukrovým popraškem. Časem se zraje a sládne. Hladina cukru a hladina protilátek očkováním nabytých, ty ano, ty jsou někdy změřitelné.

Rozečetla jsem černou knížku, stránka za korunu, po zaokrouhlení. Myslela jsem si po pár desítkách stran a korun, že s ní praštím, bylo to takové zatuchlé a studené a k ničemu... a k ničemu to nevedlo... asi to byl účel. Cena pro toho, kdo si počká a nevzdá se.

Nějak se stalo, že zas čtu víc díla autorek a ne autorů.

Přečetla jsem knížku, ve které je kdovíproč taková agresivně nasycená růžová barva schovaná. Třeba, až se ta kniha vydá do světa příště, třeba tam už nebude.

Jmenuje se Pravda a láska. Tak asi kvůli té lásce? Nebo se růžová hodí ke lžím? Bylo jich v té knize, v rámci příběhu, dost.

Na netu jsem zjistila, že by se mi kniha ta ani moc líbit neměla, ale ona se mi líbila, tak obyčejně, skoro, protože neobyčejné je i jen to, když píše cizinec o lidech v naší zemi a o naší zemi. Ono je to i tak ale hlavně o něm. A o jeho zemi. Asi taky. A proto se nebouřím proti tomu, co je tam o nás.

Paní autorka Claire Legendre u nás v republice nějakou dobu žila, zjistila tak na vlastní kůži, že jaro v našich končinách znamená ve skutečnosti dost často i pořádnou zimu. To my víme a letošní dubnový sníh to ví taky.

Při čtení jsem se pobavila taky tím, jak na netu někdo kategoricky tvrdí, že v té knize něco nějak je, ale ono to tam tak není. Zauvažovala jsem, že bych sem mohla přiložit průkazný... materiál, se říká, že. Důkaz, co nemá kaz. Ale proč. Myslím, že kdo chce, přečtením knížky si to zjistí a pak si pomyslí.

A myslím i na to a zajímalo by mě to, jestli jako mně, taky někomu dalšímu tahle knížka svými kapitolami a jejich názvy připomene internetový blog deníčkového typu. Možná ano a možná o tom i někdo na svůj blog napsal, ale nevím, nestíhám číst ani tolik knížek, kolik bych chtěla, natož pátrat po blozích a ložích. Škoda, no.

No, jo, osolila.