Frantiska | Čtrnáct kapitol

Dočetla jsem knížku. Co je na tom, asi tak? Tak ani nic, ale psát si se mi chce, ale ne moc, jen tak. Tak abych se nemusela moc namáhat, tak si napíšu o psaní někoho jiného. Zas tak.

Prohlížela jsem si ji nejdřív v knihkupectví. Zalistovala, nezakoupila, protože mi přišla taková moc. Ne konkrétně v něčem nebo nějak, ale na mě a pro mě. V čem, to snad nebude poznatelné z toho, co napíšu. Uvidíme. Pozorný a empatický čtoucí to možná pozná. Asi. Jisté to není už jen proto, že ještě nevím, co napíšu. (Zadrhla jsem se na slově empatický... asi spíš empatická... patička panička nicka. No jo, ale to bych nepsala o tom, co jsem četla.)

Jistě vím jen, a vím to už dávno, že já moc pozorná nejsem a někdy si ani nechci něčeho všimnout, někdy něco vůbec nevidím a něco s klidem přehlédnu. Nebo někoho. Určitě jsem taková jediná, že. I při čtení téhle knížky se mi to stalo, něco mi hned nedošlo nebo ani dojít nechtělo, ale paní autorka mě v mámení nenechala.

Jak jsem četla, uvědomovala jsem si, že jsem měla pravdu, bylo toho na mě moc. To zjištění nepřišlo hned po pár desítkách stránek, a to určitě i protože jsem je četla poté, co jsem přečetla kouzelnou Hudbu ticha (Patrick Rothfuss). Ta je podle mě krásná, moc. Malinko jsem se tu o ní už zmínila, růžově mýdlově. Čtení mě těšilo, dojímalo a hřálo, byla a jsem ráda, že jsem se nechala nalákat autorovým varováním, abych tuhle knihu zrovna já nečetla, zvlášť když jsem od něj nečetla ještě ničehož nic.

A tak jsem plna prožitků dočetla a zavřela Hudbu ticha, pomalu a opatrně, aby se stránky nelekly, vrátila ji do knihovny a půjčila si knížku, o které si napíšu víc. Něco z dojmu z jemné Auri mi ale zůstalo i teď, kdy se o ní a o jejích starostech dozvídá z té knížky veřejné někdo další, nevyprchalo to. Řekla bych, že mě Auri i při čtení o Anně potichounku provázela a prohlížela si její svět se mnou.

Mají spolu, aspoň podle mě, něco společného, nejen tu samotu. Auri se do té své vrátila z vlahých luk, od hřbitovní zdi a z uliček jihočeského městečka tak tiše, že jsem si nevšimla, kdy to bylo, nejspíš někdy v těch místech, ve kterých jsem si řekla, že je toho na mě v Annině příběhu opravdu moc, ale že tu knížku zvládnu dočíst. Nemohla bych ji nedočíst, to mě ani na vteřinu nenapadlo. Ona Anička taky zvládla, co zvládnout chtěla. Dočetla jsem všechna slova asi tak, jako když Anna dotrhala všechny květy, které otrhat chtěla. Trhala, žnula, lámala a sbírala léčivé byliny ve velkém. Sběr léčivých bylinek znám, ne že ne, ale ne tak důkladně a se srpem, s kárkou a váhou, já jen v malém, jsem slabší povahy.

I kdyby v té knížce nebylo nic víc než zdravé rozkvetlé lipové květy, přeslička... pampelišky, mírně lepkavá květenství měsíčku, sladká chuť hluchavkových kvítků a žlutý pyl těch černobezových, to všechno vylíčené tak, že jsem tu zeleň a barvy květů v různých fázích sušení často viděla místo písmenek, k radosti a pocitu porozumění by mi to stačilo. Mně ano, ale spisovatelé nepíšou jen pro mě a pro mně podobné, přece, i když já se kolikrát tak začtu, že o nikom jiném vůbec nevím. Tady to šlo snadno, slunce vychází a zapadá, mraky kryjí modrou oblohu, prší, blýská se, voda teče a všechno roste a bují a musí se to rychle sklidit, než bude pozdě, a děj se děje, je pořádně silný i mezi tím vším zelenáním, rozkvétáním a vadnutím, takovým, že ani nevím, jestli je hlavní to, co prožívá člověk, nebo to, co třeba jedna letitá lípa.

Jsem tam při tom všem někde vedle Anny, protože nešlo zůstat daleko od ní, a najednou vidím, že paní spisovatelka napsala i moje přání, dávné a trvalé. Nebo doteď trvající, co já vím, co bude dál. Vlastně vím. Ale dělám, že nevím, abych mohla dál. Třeba číst nebo pít bylinkový čaj. Vlastně jsem nikdy nepila třezalkový. Třeba.

Vím, komu bych tuhle knížku dala přečíst.

Anna Bolavá, Do tmy

a Nikola Klímová, pampelišky, ty na obálce knížky a na téhle str/..., tam dole