Kolik kostiček

3. květen 2016 | 17.50 |
› 

Důležitá otázka. Že kráčí o obdélníčky, důležité není. Jen některá čokoláda má dílky o čtyřech stejných stranách, natož aby běžně existovaly čokoládové krychličky. Pěkná, sice asi nepraktická, ale pěkná, by byla čokoláda ve tvaru čtverce. Třeba dvacet jedna (holčičí) krát dvacet jeden (klučičí) centimetr. Nebo radši 297mm. Nebo šedesát centimetrů...

Pomyslela jsem nejspíš podvědomě na rozměr v centimetrech kolem dokola, když jsem si řekla, že ne tři, jen dvě kostičky si vezmu. Ale tři by byly lepší, já potřebuju sníst tři. Z ničeho nic jedna zmizela. Byla tak sladká... a na dlani jsem si od naší čokoládové skrýše odnášela dvě kostičky. Koza se nažrala... Teda vlk, se říká. Slyšela jsem nedávno vyprávění o tom, jak kdosi neschoval před svým psem bonboniéru. Bylo nepochopitelné i nepříjemné i jen to poslouchat.

Příjemně se mi oproti tomu četla kniha o šatech. Někdy je holt lepší sklopit uši a číst si než poslouchat. O šatech byla ta kniha, byla taky o lesích, vodě, o obrazech, o psychologii a o rodinách. Pevných i nalomených. Taky o smrti, protože ona je všude. Jako život. Možná to ani nejsou protiklady, tahle dvě slova.

Šaty na obálce knihy nejsou přesně takové, o kterých se uvnitř knihy čte, ale to nevadí, klidně jsem si je představovala. Stejně jako tu skříň, ve které byly dlouho schované, místnost, ve které stála ta skříň, dům, ve kterém byla ta místnost. A tak dále. Určitě by si čtení té knihy užily milovnice skandinávské architektury, bytové architektky (to slovo jsem musela napsat, to pro ten shluk KTK) profesionálky i amatérky.

Zapomenuté šaty (milý google ví, že se více zapomínají hesla než šaty), autorka Riikka Pulkkinen.    http://riikkapulkkinen.com/books?lang=en

Při a po čtení mi trochu vadilo, asi protože jsem taková nepřející, že ten, který byl aktivně účasten, žije dál, chodí, pozoruje lidi, spoluvymýšlí si jejich příběhy a tak dále, prostě zůstal tady. A někdo ztratil hlas. Umím si to snad trošku představit, malinko. Mlčela, sípala a chraptěla jsem od léta do zimy, s přestávkami, malinkými. Scházela mi možnost zazpívat si, to asi nejvíc. Protože nějak se domluvit dá, třeba písemně, ale zaječet si, zazpívat si sama pro sebe...

Docela dost ráda bych si od paní spisovatelky přečetla další knížku, do téhle se jí toho vešlo hodně. Třeba změna přístupu bližních k člověku, kterému zbývá už jen málo času a jejich i jeho vyrovnávání se s tím, ale zároveň i jiný odchod, se kterým jsou už blízcí smíření. A taky kus historie našeho světadílu, těch zvlášť zajímavých let, a jiná loučení a ztráty a pokračování.

A nebýt téhle knížky, nepodívala bych se na netu na obrazy finské paní malířky Helene Schjerfbeck a nepřečetla bych si o jejím životě, když nechci použít slovo osud.



 

Zpět na hlavní stranu blogu

Komentáře

RE: Kolik kostiček zlomenymec 03. 05. 2016 - 22:01
RE(2x): Kolik kostiček františka 03. 05. 2016 - 22:11