 Kniha ta je pro děti od jedenácti let. Pokud bych ji v tom věku četla, byla bych z ní... nejde jinak napsat než hotová. (Byla jsem taková citlivka, teď jsem asi víc cynická. Citlivá cynička jsem od útlého dětství. Na svět velký i na jeho nepatrné členy a členovce myslím i teď.) Hotová ve smyslu připravená k akci :) chichi. No, možná. Tak to ostatně, podle mě, bylo cílem pana autora – výzva: tak dělejte s tím děti něco, je to na vás. Možná by mi tenkrát ta knížka měnila život. Ale asi ne úplně, protože rozmanitých knížek a vlivných okolností jsou spousty. Ovšem svůj vliv na mě tahle knížka má. |
 |
 |
 Tak o čem? Když si tady píšu, píšu o tom, o čem píšu. Jen sem tam sem pohodím nebo prohodím něco, čemu víc a nebo jinak rozumí (by rozuměl, kdyby to četl) ten, kdo o mně ví víc, anebo ví víc o tom, o čem právě píšu. Tak o tom teda píšu, když píšu, ale někdy i o něčem dalším, co neví ani ten, kdo o mně ví víc. Nebo ani já :) Ale tak každý něco víme. Asi bychom si úplně všechno neměli nechávat sami pro sebe. Svoje myšlenky, nápady, radosti a bolesti. Nakonec, lidi si psali nebo vyprávěli odedávna. Od začátku. Jen o myšlenkách, radostech a bolestech těch druhých, o těch to asi tak úplně neplatí, někdy by přirozená lidská drbavost měla poslouchat taktní mlčenlivost. A pak je tu Literatura. Umění. Se mění. Kvůli a díky ní. Ní, době. Kdyby se nedělo, co se děje, nepsalo a netvořilo by se to, co se tvoří. Roky i hromady smetí letí. |
 |
 Věděla jsem, že to nebude od začátku do konce zrovna moc lehká zábavěnka, ale i ta se tam našla. Text je psaný lehce, zajímavě a jak že se to říká? No... jo, čtivě. Hned na první stránce, ve skutečnosti je ovšem až sedmá, se padesátiletý člověk seznamuje vícero svými smysly s houslemi. Já jsem housle taky nikdy v životě v rukou nedržela. Měli jsme sice na hudební výchovu pana učitele houslistu, ale housle ani bezpečně uzavřené ve futrále jsem mu do kabinetu nenosila, nosil-li mu je někdo. Pochybuju. A nepamatuju se. Nepamatuju se na hodně věcí. Na víc věcí si ani pamatovat nemůžu, tak o pár z nich čtu. By se asi mělo. Rozšiřovat si obzory a nedívat jen na svůj práh a na svůj dnešek. Ono fakt není jen tady a teď a já. Možná jsme zhrubli tím, čím jsme se mohli zjemnit. Stalo se absencí lásky... Sykavky. K bližnímu. Nemyslím bližního čtyřnožce, toho je milovat snazší, ten toho mnoho nechce. |
 |
 Když bylo horko minule, takové to úmorné, začala i skončila jsem číst knížku, která mi přišla místy taky tak trošku úmorná, a to hlavně množstvím informací v ní shromážděných. Nebo ani ne tak množstvím, jako jimi samotnými. Je toho prostě dost. Až nad hlavu. Kdejakou. |